Hitler, který přijde za Freudem s problémem intimního rázu. Čechov, přihlížející brutálnímu zápasu manželů Tolstých. Setkání milenky George Washingtona s jeho zákonnou manželkou. Chorvatský dramatik a romanopisec Miro Gavran rád zobrazuje velké státníky či umělce v jejich intimní sféře.
Doma je literární celebritou, ale jeho dílo se líbí i v zahraničí. Do Středočeského divadla v Kladně zavítal na představení své hry Vše o ženách. Její inscenaci chystá i pražské Studio Dva, v češtině navíc vychází také historický román Judita.
Z Gavranovy tvorby je cítit i ostřílený divadelní praktik - píše komorní hry a vyznává zásadu, že autor má myslet především na herce. Nebo ještě lépe herečky - zejména pro ně Gavran píše rozmanité úlohy.
"Dramatik musí dýchat divadelní prach s herci, cestovat s nimi, být na zkouškách, sdílet úspěchy i prohry. Největší autoři, Shakespeare, Molière, Pirandello či David Mamet, byli divadelníky. Navíc tvrdím, že nejen ženské, ale i mužské publikum rádo sleduje příběhy o ženách," říká.
Za hrdiny svých her často volíte skutečné známé osoby, rád odkrýváte jejich soukromá, většinou směšně hořká dramata. Čím je to lákavé?
Odjakživa jsem rád historické postavy dával do "souvislostí obyčejných lidí". A později jsem na druhou stranu zase malé lidi stavěl do situací, v nichž se ocitají ti významní. Baví mě obojí, stejně jako mám rád komedii i drama.
Hledáte nějakou záminku v životopise, nebo necháváte zcela pracovat fantazii?
Když vyberu nějakou historickou postavu, snažím se o ní dozvědět maximum. Pak to všechno zapomenu a napíšu hru zcela podle sebe. Shakespeare vytvořil třicet šest her a pouze jediná se odehrává v Anglii v jeho století. Ale když dneska mluvíme o Shakespearovi, hovoříme o shakespearovské Anglii. Výlety do minulosti podnikám za účelem většího poznání současnosti.
Navíc jsem hluboce přesvědčen, že to nejdůležitější se nemění - stejným způsobem milujeme, nenávidíme, zakládáme přátelství. V posledních letech jsem byl při psaní nejšťastnější, pokud jsem pracoval na tématech spojujících drama a komedii, například na hře Vše o ženách, v níž tři herečky hrají postavy v pěti příbězích. Vážnost i smích se střídá v rychlých střizích, a tak je to myslím v životě. Nejvíc si vážím herců, kteří, schopní rychle střídat polohy, neustrnou v šabloně.
Vše o ženách je jednou z vašich nejúspěšnějších her a ženské figury jste si vybral prý proto, že o mužích bylo všechno napsáno. Nicméně loni vznikl pandán, hra Vše o mužích. Přece jen jste chtěl něco dodat?
Rád píšu o ženách, osudy žen v jedenadvacátém století jsou mnohem komplikovanější než mužské. Ženám klade život a společnost víc překážek a postavy jsou tím zajímavější. Kritici vždy zdůrazňovali, jak dobře rozumím ženám, ale zrovna text Vše o ženách obsahuje velkou dávkou ironie. Některé kamarádky mi to vyčítaly, tak jsem odpovídal: Počkejte, až napíšu všechno o mužích, budu ještě nelítostnější. V každé z těchto her jsou oba póly - o ženách nelze mluvit bez mužů a naopak. Většinou straním ženám, ale myslím, že ještě nikdo neviděl šťastnou ženu po boku nešťastného muže.
V některých románech a hrách se objevují ozvuky války v bývalé Jugoslávii. Může se reflexi války umělec v zemích bývalé Jugoslávie vůbec vyhnout?
Já jsem o válce psal dost málo, objevuje se ve dvou komediích a v románu Jak jsme si lámali nohy, v němž jsem popsal ságu jedné rodiny za čtyřicet let. Končil jsem v roce 1991, jenže přišla válka. Uvědomil jsem si, že tuhle kapitolu nemohu vynechat, tak jsem připsal třicet stran. Když válka probíhala, měl jsem pocit, že je to nejdůležitější v našich životech. Jakmile byla za námi, cítil jsem potřebu nikdy se nevracet. Čím těžšími osudovými okamžiky národ projde, tím intenzivněji pak chce žít obyčejný život. Myslím, že je to přirozené. Lidské.
V tom románu si musí každý muž v rodině při namlouvání své vyvolené zlomit nohu, což je znamení, že je to ta pravá. To se ve vašem okolí podobné věci skutečně dějí?
Všechny romány - rodinné kroniky, které jsem četl, například Buddenbrookovi od Thomase Manna, jsou velmi vážné, až suché. Přál jsem si napsat kroniku, která bude vtipná, aniž bude opomíjet závažné věci. Na rozdíl od vážných rodinných ság, které mají sedm set stran, moje čítá jen kolem dvou set. Říkám, že moje knihy vypadají stejně hubeně jako já. Nicméně trochu začínám přibírat, takže možná ztloustnou i mé knihy.
