RECENZE: Televizním hlasatelům Mimo provoz velkou radost neudělá

Dlouhé roky patřili televizní hlasatelé k vysílání asi stejně neodmyslitelně jako dnes zdlouhavé reklamní bloky. Nyní, dvanáct let poté, co je modernizace vyhnala z obrazovek, se vracejí do světel reflektorů. Tentokrát jako hrdinové románu Mimo provoz bulvárního novináře a spisovatele Adama Chromého.

Inspirace osudem televizní hlasatelky Saskie Burešové je v knize naprosto evidentní | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Autor upozorňuje, že jde o čistokrevnou fikci, realitou neposkvrněnou. Bohužel se tomu těžko věří, když v něm čtenář nalézá tolik styčných bodů s životem asi nejznámější hlasatelky Saskie Burešové. Ta autorovi mimochodem knihu nakonec odmítla pokřtít.

Hlavní hrdinka Sylvie, vyznavačka spisovné češtiny, nejlepších mravů a etikety, ztrácí pevnou půdu pod nohama. Po dekádách práce v televizi se musí se svou profesí rozloučit a dát životu nový smysl. Číst, starat se více o malou vnučku, vynahradit odrostlému synovi léta, kdy ji vídal spíše na monitoru než doma.

Jenže jak Sylvie brzy poznává, není jí to dost. Chce obstát před pohrdavými pohledy na ulici nebo na úřadu práce, kde jí okolí dává jasně najevo, že právě jí odzvonilo. Nechce se s tím smířit a hodlá za svou budoucnost bojovat. Jen absolutně netuší jak, protože svět, který kdysi znala, už neexistuje.

Pokusy o nezávislost

Z letargie ji probouzí až setkání se skalním obdivovatelem, velmi klišovitě sběratelem motýlů, ale hlavně s Helenou a Ivanou – ženami, které technologický pokrok taktéž připravil o práci. Nikdo už totiž nemusí dohlížet na výrobu klasických žárovek, protože je jejich výroba zakázána.

Stejně jako dnes obsluhu podatelny hravě nahradí správně seřízený automat. Mimo provoz, ač možná má takovou ambici, nevyčnívá. Je to obyčejné, leč dobře napsané vyprávění, které nikoho neurazí (snad možná s výjimkou hlasatelů), a také proto se asi z hlavy vypaří jako voda na slunci.

Mimo provoz

55 %

Adam Chromý

Nakladatelství Plus, 2018, 224 stran

Je to historka roztažená na dvě stě stran, která by šla odvyprávět u jedné lahve vína. Navíc nepříliš okořeněná o autorovu invenci, ač náznaky situačního humoru Chromý prokazuje, a to především ve scénách z rodinného života. Zajímavý kontrast pak nabízí ještě v pasážích, kdy příběh prokládá novinovým rozhovorem s hlavní hrdinkou, ve kterém se od svého skutečného já liší jako den a noc.

Mimo provoz v sobě nenese žádné poselství, nevysílá zprávu dál, což je v pořádku, ne každé dílo musí mít přesah. V případě námětu, který Adam Chromý zvolil, se však přesah sám nabízí a autor, ať už vědomě, či nevědomě, na to naráží.

Možná se omezil žánrem, možná není prozatím schopný tak komplexní téma zpracovat, nicméně existují v Česku i za hranicemi miliony lidí, kteří vinou modernizace nebo různých nařízení přišli o svou práci. Práci, která byla nejen zdrojem obživy, ale také definicí jejich života. Protože, ač je na to v dnešním světě jednoduché zapomenout, za každou zakázanou žárovkou nebo výrobou přesunutou do Číny jsou reálné lidské příběhy, které by si zasloužily šanci na odvyprávění.