Romantické komedie moc neumíme a jejich poetickou variantu už vůbec ne. Od prvního výjevu snové parafráze Manetovy Snídaně v trávě totiž snímek Miluji tě modře ukazuje, že dar citu, jak zacházet s nahotou, zjednodušeně řečeno rozdíl mezi smyslností víly a vyzývavostí tanečnice u tyče, mu zůstal odepřen.
Že se během devadesáti minut vlastně nic nestane, jen dva muži, Václav Jílek coby nesmělý kurátor Národní galerie a Rostislav Novák ml. jako silácký artista, se přetahují o dekorativní dívku v modrém čili Denisu Nesvačilovou, by ještě nevadilo. Ani fakt, že se pohybují v bezčasí, kde na jedné straně hrají neuspěchané oprýskané pavlače či zaprášená představa umělecké bohémy s hektolitry sektu a svolnými slečnami a na straně druhé mobily, moderní představení nového cirkusu – díky za ně, ale bohužel i toporně aktualizované hlášky včetně pražského castingu na Avatar nebo citací z Básníků. A v prvé řadě sponzorské výrobky bez ladu a skladu.
Právě jejich humpolácké uplatnění na půdě křehké romance je doslova vražedné, počínaje jistým sladkým likérem, kterému musí milenci věčně holdovat, a konče okamžikem, kdy do jejich námluv zazní zákaznický dotaz: „A opravdu váš přípravek pomůže kvalitě mých vlasů?“ Rázem je po lyrice, pokud vůbec stačila klíčit.
Prostě dva světy v jednom snímku jsou neslučitelné. Papouškova říše zrozená za české nové vlny, již představil už v roce 1968 komedií Nejkrásnější věk a v níž vládne okouzlené výtvarné vnímání zdánlivě všední skutečnosti, kde se probírají estetické pojmy jako zlatý řez nebo zpodobňuje barva lazuritu, se nutně sráží s rekvizitami chudého království současné české komedie, které má jedinou viditelnou starost: jak se zaplatit a vyplatit.
Vůbec nejtěžší zkoušce je divák podroben v okamžicích, kdy se obě rozdílná hájemství pokoušejí o vzájemné prolnutí, například v „umělecky“ ztvárněných milostných scénách s výroky typu „Až přijde čas, já si tě otočím“. Kam se hrabe padesát odstínů čehokoli. Anebo v pokusech o satiru, kdy hrdina při reorganizaci dostane výpověď, protože je „nejmladší a nejšikovnější“, takže se přece nejsnáze uživí.
Člověk vlastně musí obdivovat pár herců, kteří prázdnotou díla Miluji tě modře a jeho dialogy složenými z hesel či úvah prošli alespoň se základní dávkou samozřejmého výrazu. Což platí překvapivě pro Václava Jílka a do jisté míry i pro zkušenější Vladimíra Kratinu a Tatjanu Medveckou v rolích jeho rodičů, třebaže jejich postavy mají v příběhu vlastně nulovou funkci.
Jediný situační vtip, související s bizarním poškozením vzácného obrazu, který musí zařídit několik polovičatých honiček s panoramatem Prahy i morálních apelů „Postav se k tomu jako chlap“, bohužel vyústí v pohádkový zásah shůry, respektive ze zahraničí, kde ještě dokážou mladé talenty ocenit. Jinak se celé umělecké prostředí skládá dílem z karikatur, dílem z nositelů póz, především pak hejna modelek aktů natolik prkenných, že spolehlivě zahubí každý náznak vzrušení.
Jaroslav Papoušek, tvůrce Homolkových a spoluautor raných děl Miloše Formana, dopsal scénář Miluji tě modře krátce před svou smrtí v roce 1995. Točit jej pak chtěl jeho generační druh Miroslav Ondříček; také to nestihl. A tak to také raději mělo zůstat, protože projekt jiných časů, s jinou poetikou a s příslibem čisté krásy v rukou mistrů si svou nynější podobu sponzorského letáku nezasloužil.
