Byl členem hitlerovské strany NSDAP a svůj vztah k nacismu ani po válce nikdy důsledně nepřehodnotil.
Hlubší debatu na toto téma vyvolala na Západě až koncem 80. let studie Victora Fariase Heidegger a nacismus. Nakladatelství Academia nyní záslužně sáhlo po publikaci, v níž americká politoložka Elzbieta Ettingerová v roce 1994 upozornila na cosi, co bylo do té doby veřejným tajemstvím: na Heideggerův milostný vztah s jeho žákyní a později věhlasnou myslitelkou Hannah Arendtovou.
Pětatřicetiletý profesor univerzity v Marburgu, ženatý a otec dvou dětí, se s talentovanou, poněkud extravagantní, o osmnáct let mladší židovskou studentkou seznámil v roce 1925, kdy dokončoval práci na spisu Bytí a čas. Ettingerová poutavou formou líčí jejich celoživotní milostný příběh.
Ze strachu, že vztah nezůstane utajen a ohrozí Heideggerovo manželství i jeho kariéru, doporučil Heidegger své žačce odchod na jinou univerzitu. Jejich cesty se na dlouho rozcházejí v roce 1933, kdy je Arendtová nucena emigrovat do USA.
Způsob, jakým se věci vyvíjely po válce, je však kuriózní. Psychicky nalomený Heidegger má v rámci denacifikace až do roku 1951 zakázáno přednášet. A právě Hannah Arendtová, tehdy už prominentní osobnost, se Heideggera vehementně zastala.
Vinu svalovala na vliv bytostně nacisticky smýšlející filozofovy manželky Elfride a v rozporu se skutečností prohlásila, že Heidegger svůj omyl korigoval mnohem rychleji než mnozí ti, kteří ho postavili před soud.
Kniha Elzbiety Ettingerové je víc než jen pozoruhodným vhledem do soukromí dvou slavných představitelů filozofického myšlení. Její neúplnost spočívá v tom, že autorka měla povoleno citovat pouze z dopisů Arendtové Heideggerovi.
Když potom byla v roce 1998 poprvé zveřejněna jejich vzájemná korespondence, otevřel se i pohled na zcela soukromé projevy Heideggerova rétorického nadání. Heidegger podle všeho dokázal okouzlit svou žákyni i po letech natolik, že mu odpustila přisluhování režimu, jenž měl v úmyslu ji jako Židovku zlikvidovat.
Vzniká dojem, že autorka knihy za žádnou cenu nehodlá Heideggerovi prominout jeho politické klopýtnutí, které mnozí považují jen za dočasné poblouznění člověka jinak ctihodného.
Avšak nahlédneme-li do dopisů, v nichž filozof střídá velikášská vyznání lásky s úzkoprsými výzvami k diskrétnosti, nejspíš pochopíme, proč Ettingerová chová k Heideggerovi tak hluboké antipatie.
Zdá se totiž, že Heidegger ani po válečném ztroskotání nacistické ideologie nebyl s to pohlížet na Arendtovou jako na milovanou, inspirativní múzu. Zůstal v zásadě věrný svým dřívějším stanoviskům a z osoby, jíž kdysi adresoval slova plná emocí, chladnokrevně učinil "rodinnou přítelkyni" manželů Heideggerových.
V knize Elzbiety Ettingerové tak myslitel před námi stojí jako muž, který nezklamal jen po stránce politické, nýbrž i jako milenec.
