Zejména ten poslední, romance ze současnosti Liebesbrand, Žár lásky. Ten hrdinu žene za osudovou ženou z místa na místo, včetně Prahy.
Je osudová láska mýtus, či realita?
Je to otázka pocitů a víry, všichni toužíme po někom, kdo v nás probudí skryté síly. Osudová láska není pohádkou pro dospělé, mnoho mužů našlo ženu svého života. Což není záruka - nemůžete ji zamknout ani uvěznit, ale i když vás opustí, nějak vám zůstane.
A jak se taková žena pozná?
Jeden podlehl krásným řasám, jiného zaujala na druhý pohled. Třetí nedokázal vysvětlit, proč je to ona, ale ihned to věděl - a musel o ni bojovat, přesvědčovat ji a čekat na ni. Pokaždé, když o takové ženě muži mluví, vypadnou z naučených rolí, které nás učí být opatrnými. Samozřejmě se každý den nezamilováváme, ale pokud se velká láska objeví, přijímáme ji okamžitě, se všemi důsledky. Opětovně to zažívám.
Je v západním světě, který emoce spíš skrývá, než projevuje, těžší zažít "žár lásky"?
David, hrdina mého románu, sice říká, že na Západě zdegeneroval a zkazil se: "Znal jsem jiskry zapalovače, ale žádný žár v srdci, o orientálním zbožňování ženy jsem neměl ani tušení." Ale myslí to ironicky, chce zůstat stranou okázalého milostného divadla. Stejně jako já nemá rád efekty a křiklavé barvy, nevěří na temperament a vysoké teploty. A přesto horečně sleduje lásku. I v historii západní literatury najdeme skvělé romance - vlastně ty nejkrásnější příběhy jsou ty milostné.
Román začíná reálnou autobusovou katastrofou. Co se vlastně stalo?
Bylo to v Turecku a má matka, žena předtuch, měla špatný pocit. Dostali jsme místa úplně vzadu, ale kvůli intuici mé matky jsme trvali na výměně. Autobus byl vyprodaný, ale hodinu před odjezdem matka nakonec získala místa ve středu busu. Při cestě jsem sledoval hodiny za kabinou řidiče, a tak vím, kdy se to stalo: minutu po třetí. Řidič usnul na tříproudové silnici a v plné rychlosti se srazil s nákladním vozem. Patnáct lidí mrtvých, pětadvacet těžce raněných. Lidé, kteří seděli na našich původních místech, uhořeli. Ta scéna má v knize symbolický význam - katapultuje Davida z dosavadních vztahů, přinutí ho začít něco nového. Možná je to skutečnost, ale možná horečka, velký sen o lásce.
V románu má důležitou roli Praha. Proč jste si ji vybral?
Asi budu za hloupého turistu, ale podle mne je Praha nádherné město - nezajímá mě ani tak Franz Kafka či hřbitovy, ale lidé, lehce distancovaní. Nachodil jsem kilometry pražskými ulicemi, bez průvodce a jakékoli přípravy, jen se svým zápisníkem. Nechal jsem město na sebe působit - a cítil zvláštní náladu. Okamžitě jsem věděl, že se Praha objeví v mém románu.
Svou prvotinu o turecké menšině v Německu jste nazval Kanak Sprak. Kdo je vlastně Kanak?
Původně to byla německá nadávka, ale postupně se to obrátilo - slovo se stalo bojovnou identifikací, ke které se přihlásila část turecké a kurdské mládeže. V kanakštině vznikaly komedie, filmy i hip hop. Omílané tvrzení, že jsme roztrženi mezi kulturami a nikam nepatříme, neplatilo - ukázalo se, že máme svou vlastní, jedinečnou identitu.
Stále jste trochu Kanakem?
Ano, patřím ke Kanakům, ale nevím, kým budu za pět deset let - snad bude přiléhavější "německý autor tureckého původu". Nakonec nejde o charakteristiky a nálepky. Pro mě jako spisovatele jsou mnohem důležitější slova, jazyk a chuť vyprávět.
