"Co můžu říct, když odejde člověk, kterého jsem měl tak strašně rád? Jen to jediné, co si teď s jeho blízkými opakujeme - on by si určitě nepřál, abychom truchlili," řekl režisér Roman Vávra, jenž s Macourkem pracoval na jeho posledních námětech, televizní povídce Skříň a teprve dokončované pohádce Čert ví proč. Nehledě na propast generací se spřátelili, Vávra tedy znal i Macourkův postoj k jeho nemoci. "Postavil se jí jako hrdý samuraj. Říkal, že už druhé štve, otravuje, odmítl další operaci, vyzval mě, ať si povídáme o něčem jiném, normálním - a usmíval se. Choval se jako nesmírně statečný člověk a nedal nám přitom šanci myslet na něho s nějakým patosem." Nejen patos byl Macourkovi cizí; neměl rád ani slova o velkém umění. Věřil v řemeslo, odmítal neprofesionalitu, například "nastavování" scénáře: "Přece autor sám nejlépe vycítí, o jaký čas si látka říká, natahovat ji znamená špatný výsledek - a nikdo snad nechce být špatný?!" říkal.
Kroměřížský rodák (na svět přišel 2. prosince 1926) vystřídal spoustu zaměstnání. Byl dělníkem v tiskárně, stavěčem kulis, skladníkem, nakladatelským redaktorem. Psal verše - debutoval v roce 1958 sbírkou Člověk by nevěřil svým očím; sbírka poezie "pro dospělé" Rodinné album v roce 1986 připomněla, že autor už dávno zavedený jako laskavý dovede být i silně ironický, se sklonem k řízným paradoxům. Macourek kromě veršů tvořil povídky, pohádky i hry. Jeho dramatická tvorba byla od roku 1959 spjata hlavně s pražským Divadlem Na zábradlí, pro něž spolu s Václavem Havlem napsal roku 1962 Nejlepší rocky paní Hermanové. V téže době se také začal věnovat filmu; zprvu animovanému, kde počátkem 70. let potkal spolutvůrce cyklu o III. B Adolfa Borna a Jaroslava Doubravu, a pak hranému - tam své režiséry našel v Oldřichu Lipském a Václavu Vorlíčkovi.
"Když jsme se seznámili, oba jsme toužili po dávce fantazie, a tak jsme vymysleli námět filmu Kdo chce zabít Jessii? s kreslenými komiksovými figurami. Následoval Konec agenta W4C. A protože jsme chtěli být pořád lepší, vymysleli jsme Pane, vy jste vdova!. Tak se rozjela celá řada komedií," líčil Vorlíček, podepsaný vedle Macourka i pod filmy Dívka na koštěti, Jak utopit dr. Mráčka, Což takhle dát si špenát či seriálem Arabela.
S Lipským napsal Macourek nejdřív Happy end, komedii vyprávěnou "pozpátku", kde si scenárista zahrál i roličku lékaře, poté se podílel na Lipského filmech Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Slaměný klobouk nebo Šest medvědů s Cibulkou.
V polistopadové době Macourka objevilo a ctilo i mladší filmařské pokolení, kromě Vávry třeba režisér F. A. Brabec, který s ním pracoval na zábavně poetickém hororu Kytice a na bizarním Králi Ubu; již v 60. letech Macourek pražskému Zábradlí přizpůsobil Jarryho díla Ubu králem a Ubu na homoli a vznikla tu legendární inscenace Král Ubu režírovaná Janem Grossmanem.
Děti i dospělí se vracejí k Macourkovým fantaskním příběhům, herci mu vděčí za četné komediální postavy. "Náš vztah, to byl vzájemný obdiv. Dával mě za příklad herců, pro něž rád píše role na tělo, čímž mi poskytl jistotu a důvěru, kterou člověk potřebuje, aby se mohl s pocitem svobody pohybovat na půdě jeho nádherných textů. A ty jsem zase obdivovala já," vyznala se Iva Janžurová, která prošla řadou Macourkových filmů.
V jedné z knih o III. B, kde děti vyslal do historie, Macourek se svým tichým sarkasmem píše: "Mach s Šebestovou jdou spát, a spí se jim krásně, jako každému, kdo má za sebou kus záslužné práce, která se podařila." Totéž, bez ironie, lze říci o něm.
 Scenárista Miloš Macourek zemřel 30. září 2002 ve věku nedožitých 76 let. |
