Dramatik, disident, politik - a opět dramatik: tak se dají charakterizovat peripetie života Milana Uhdeho (1936). Politice se věnoval několik polistopadových let, nejprve jako ministr kultury, poté coby předseda Poslanecké sněmovny. V roce 1998 politiku opustil a vrátil se k psaní.
Zázrak v černém domě si původně objednalo Divadlo na Vinohradech. Proč se hra nakonec objevuje na scéně s naprosto odlišnou poetikou i atmosférou?
První tři čtyři stránky hry jsem napsal v listopadu 1989. Pak přišel převrat, osm let v politice a některé náměty se z mého zápisníku vytratily do nenávratna. Komedie o "hnuté" rodině mě však nepřestala vzrušovat. Když mě Jiřina Jirásková, tehdy šéfka Divadla na Vinohradech, požádala o hru, vyprávěl jsem jí o černém domě a paní Jirásková o něj projevila zájem.
Odhadla, že by text mohl být hotov nejpozději do roka. To bylo lákavé. Odedávna jsem toužil napsat takzvanou velkou činohru a vidět ji na velkém jevišti, kde by se dala postavit zašlá, ale obrovská vstupní hala, v níž se má hra odehrává, a kde by se uplatnili vynikající vinohradští herci. Ale práce na textu postupovala velmi pomalu, vznikala verze za verzí a Divadlo na Vinohradech se mezitím měnilo.
A to o hru nestálo?
Nový šéf Martin Stropnický sice vyjádřil o text zájem, ale viděl jsem, že divadlo není mým Zázrakem nadšeno. Mezitím vznikla pod podnětnou patronací Ladislava Smočka další verze a pak ještě další - a mně konečně došlo, že jsem se zatraceně zmýlil. Zázrak v černém domě není velká činohra, nýbrž intimní komedie a malé jeviště Divadla Na zábradlí jí svědčí: propůjčuje jí zkomičťující přídech a sbližuje její "realistický" děj s groteskou. Jednu loňskou sobotu jsem v autobuse potkal Jiřího Pokorného, tehdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí. Pokládal jsem to za pokyn osudu - a rychle jsme se domluvili.
Zázrak v černém domě jako by navázal na Velice tiché Ave, jenže v grotesknější poloze. Velice tiché Ave je rozhlasová hra navzdory všem statečným pokusům o její jevištní inscenaci. Je to rekviem za mrtvou matku a rodilo se v letech 1978-1980 v okolnostech plných úzkosti. Zázrak v černém domě vznikal ve svobodě, a tak třebaže se obě hry pokoušejí zobrazit podivnou rodinu, na níž se odrážejí desetiletí prožitá na české půdě, je novější z nich obdařena autorským odstupem, a to dovoluje snoubit tragično s komičnem a usilovat dokonce o černý humor. Ten mám rád od školních let.
Inspiroval jste se osudy vlastní rodiny. Nebojíte se, že se někdo z rodiny pozná a urazí?
Neumím si vymýšlet, a proto se přidržuju předloh nebo modelů. Čerpám je, kde se dá. Osudy rodin z mého okolí jsou si někdy až nápadně podobné a překypují dramatickými i komickými projevy už proto, že v rodině se žije opakováním - a opakování je v principu komické. Kde se hodila situace nebo příznačný výrok, používal jsem projevů známých lidí i nejbližších příbuzných.
Dušan samozřejmě není můj autoportrét, ale něco z rigidity, moralismu a protivné povýšenosti Milana Uhdeho z 60. a 70. let v sobě má. Ale existuje-li cesta od předlohy k obrazu, zpáteční cesta se nalézt nedá. Mí sourozenci se možná zatváří kysele nad některými detaily, ale v postavách hry se nepoznají. Hlava rodiny, doktor Pompe, připomíná až bernhardovské figury, vynořující se minulost zase ibsenovské drama...
Jako se v mé hře vrací Dušan k otci coby ztracený syn - ale je v tom také ironie, protože Dušan dlouho nelituje svých vin a ani otec není biblicky kladný, nýbrž provinilý - vracím se já od Brechta k Ibsenovi. Člověka nelze přemontovat v duchu brechtovské sociální doktríny. Člověk je recidivista. Navíc české dějiny naše předky nešetřily, vystavily je neočekávaným a šíleným zvratům. Včerejší prominenti a vynikající lidé se stávali párii a do propasti s nimi padaly i jejich rodiny. Vystřídal se tu rasový a politický útlak - a jen málokdo nebyl nějak postižen. Chtěl bych několika lidem, které jsem dobře znal, vybudovat dramatický památník, ale rád bych je zároveň viděl v jejich komické dimenzi, protože jsem byl i jejím svědkem a neumím to zapřít.
Řadu let jste strávil ve vysoké politice. Nechtělo se vám jako někdejšímu satirikovi zpracovat dramaticky tyto zážitky?
Satirik ví, co je na lidech a na společnosti špatné a jak by se to mělo napravit. To byl Milan Uhde ve své prvotině Král-Vávra. Dnes si naopak často opakuju verš Vladimíra Holana: "Nevím, co je černé a co bílé, když to neví ani tušová čára." Leskne se totiž, aspoň nazírána z určitého úhlu. Politikou jsem byl posedlý, dokud jsem se v ní prakticky neozkoušel. Mám na mysli demokratickou politiku. Je to co do metody handl - a v tom nevidím nic dramatického. Žádného politika jsem kromě toho nepoznal tak zblízka, abych mohl podat jeho lidský portrét. Nahlédl jsem naopak zblízka do osudu několika jiných, úplně obyčejných lidí, a zatím o nich nenapsal, mimo jiné i proto, že jsem to neuměl. Zbytek svých sil tomu chci věnovat. S politikou bych byl hotov v osmiminutovém skeči. Politika si zaslouží pochopení a toho se jí u nás nedostává, naopak ji zasypávají moralistickými políčky. Ale politicky angažovaná dramatika vyžaduje kolektivistický postoj a hromadné hrdiny. Mě zajímá jedinec s konkrétním jménem.
Ve vašem životě se odehrál také zlom v 70. letech, kdy jste z kulturního výsluní coby disident putoval na dno. S touto zkušeností jste se nechtěl jako autor nějak vyrovnat?
Ten zlom byl strašný, ale paradoxně mi v něčem prospěl: připravil pomalý a dlouhý obrat mé pozornosti k podstatným věcem života a zabránil mi stát se konformním literárním prominentem. Měl jsem k tomu dost blízko. Pád jsem prožíval se strašnými výbuchy zloby. Nahlas jsem před rodinou spřádal myšlenku, že nebýt ženy a dětí, dal bych se na individuální teror a vzal s sebou na onen svět několik zločinných komunistů. Šílená zloba a nenávist, která strávila v pronásledovaném člověku schopnost milovat a soustředila ho na sebe samého, byla i námětem mé hry Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl. Modelem jednoho z protagonistů zdaleka nebyl Karel Marx. O něm jsem znal jen pár sotva použitelných životopisných fakt. Ale dobře jsem si pamatoval zlého a sebestředného Milana U. a podle něj svého Karla Maxe portrétoval. Za zázrak pokládám to, že to rodina se mnou přečkala. Od té doby vím, že zázraky se dějí.
