Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Milan Uhde stvořil Zázrak v černém domě

  2:08aktualizováno  2:08
Po mnoha letech napsal Milan Uhde novou hru. Jmenuje se Zázrak v černém domě a v premiéře ji právě uvedlo pražské Divadlo Na zábradlí.

Milan Uhde | foto: Jan ZátorskýMF DNES

Dramatik, disident, politik - a opět dramatik: tak se dají charakterizovat peripetie života Milana Uhdeho (1936). Politice se věnoval několik polistopadových let, nejprve jako ministr kultury, poté coby předseda Poslanecké sněmovny. V roce 1998 politiku opustil a vrátil se k psaní.

Zázrak v černém domě si původně objednalo Divadlo na Vinohradech. Proč se hra nakonec objevuje na scéně s naprosto odlišnou poetikou i atmosférou?
První tři čtyři stránky hry jsem napsal v listopadu 1989. Pak přišel převrat, osm let v politice a některé náměty se z mého zápisníku vytratily do nenávratna. Komedie o "hnuté" rodině mě však nepřestala vzrušovat. Když mě Jiřina Jirásková, tehdy šéfka Divadla na Vinohradech, požádala o hru, vyprávěl jsem jí o černém domě a paní Jirásková o něj projevila zájem.

Odhadla, že by text mohl být hotov nejpozději do roka. To bylo lákavé. Odedávna jsem toužil napsat takzvanou velkou činohru a vidět ji na velkém jevišti, kde by se dala postavit zašlá, ale obrovská vstupní hala, v níž se má hra odehrává, a kde by se uplatnili vynikající vinohradští herci. Ale práce na textu postupovala velmi pomalu, vznikala verze za verzí a Divadlo na Vinohradech se mezitím měnilo.

A to o hru nestálo?
Nový šéf Martin Stropnický sice vyjádřil o text zájem, ale viděl jsem, že divadlo není mým Zázrakem nadšeno. Mezitím vznikla pod podnětnou patronací Ladislava Smočka další verze a pak ještě další - a mně konečně došlo, že jsem se zatraceně zmýlil. Zázrak v černém domě není velká činohra, nýbrž intimní komedie a malé jeviště Divadla Na zábradlí jí svědčí: propůjčuje jí zkomičťující přídech a sbližuje její "realistický" děj s groteskou. Jednu loňskou sobotu jsem v autobuse potkal Jiřího Pokorného, tehdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí. Pokládal jsem to za pokyn osudu - a rychle jsme se domluvili.

Zázrak v černém domě jako by navázal na Velice tiché Ave, jenže v grotesknější poloze. Velice tiché Ave je rozhlasová hra navzdory všem statečným pokusům o její jevištní inscenaci. Je to rekviem za mrtvou matku a rodilo se v letech 1978-1980 v okolnostech plných úzkosti. Zázrak v černém domě vznikal ve svobodě, a tak třebaže se obě hry pokoušejí zobrazit podivnou rodinu, na níž se odrážejí desetiletí prožitá na české půdě, je novější z nich obdařena autorským odstupem, a to dovoluje snoubit tragično s komičnem a usilovat dokonce o černý humor. Ten mám rád od školních let.

Inspiroval jste se osudy vlastní rodiny. Nebojíte se, že se někdo z rodiny pozná a urazí?
Neumím si vymýšlet, a proto se přidržuju předloh nebo modelů. Čerpám je, kde se dá. Osudy rodin z mého okolí jsou si někdy až nápadně podobné a překypují dramatickými i komickými projevy už proto, že v rodině se žije opakováním - a opakování je v principu komické. Kde se hodila situace nebo příznačný výrok, používal jsem projevů známých lidí i nejbližších příbuzných.
Dušan samozřejmě není můj autoportrét, ale něco z rigidity, moralismu a protivné povýšenosti Milana Uhdeho z 60. a 70. let v sobě má. Ale existuje-li cesta od předlohy k obrazu, zpáteční cesta se nalézt nedá. Mí sourozenci se možná zatváří kysele nad některými detaily, ale v postavách hry se nepoznají. Hlava rodiny, doktor Pompe, připomíná až bernhardovské figury, vynořující se minulost zase ibsenovské drama...

Jako se v mé hře vrací Dušan k otci coby ztracený syn - ale je v tom také ironie, protože Dušan dlouho nelituje svých vin a ani otec není biblicky kladný, nýbrž provinilý - vracím se já od Brechta k Ibsenovi. Člověka nelze přemontovat v duchu brechtovské sociální doktríny. Člověk je recidivista. Navíc české dějiny naše předky nešetřily, vystavily je neočekávaným a šíleným zvratům. Včerejší prominenti a vynikající lidé se stávali párii a do propasti s nimi padaly i jejich rodiny. Vystřídal se tu rasový a politický útlak - a jen málokdo nebyl nějak postižen. Chtěl bych několika lidem, které jsem dobře znal, vybudovat dramatický památník, ale rád bych je zároveň viděl v jejich komické dimenzi, protože jsem byl i jejím svědkem a neumím to zapřít.

Řadu let jste strávil ve vysoké politice. Nechtělo se vám jako někdejšímu satirikovi zpracovat dramaticky tyto zážitky?
Satirik ví, co je na lidech a na společnosti špatné a jak by se to mělo napravit. To byl Milan Uhde ve své prvotině Král-Vávra. Dnes si naopak často opakuju verš Vladimíra Holana: "Nevím, co je černé a co bílé, když to neví ani tušová čára." Leskne se totiž, aspoň nazírána z určitého úhlu. Politikou jsem byl posedlý, dokud jsem se v ní prakticky neozkoušel. Mám na mysli demokratickou politiku. Je to co do metody handl - a v tom nevidím nic dramatického. Žádného politika jsem kromě toho nepoznal tak zblízka, abych mohl podat jeho lidský portrét. Nahlédl jsem naopak zblízka do osudu několika jiných, úplně obyčejných lidí, a zatím o nich nenapsal, mimo jiné i proto, že jsem to neuměl. Zbytek svých sil tomu chci věnovat. S politikou bych byl hotov v osmiminutovém skeči. Politika si zaslouží pochopení a toho se jí u nás nedostává, naopak ji zasypávají moralistickými políčky. Ale politicky angažovaná dramatika vyžaduje kolektivistický postoj a hromadné hrdiny. Mě zajímá jedinec s konkrétním jménem.

Ve vašem životě se odehrál také zlom v 70. letech, kdy jste z kulturního výsluní coby disident putoval na dno. S touto zkušeností jste se nechtěl jako autor nějak vyrovnat?
Ten zlom byl strašný, ale paradoxně mi v něčem prospěl: připravil pomalý a dlouhý obrat mé pozornosti k podstatným věcem života a zabránil mi stát se konformním literárním prominentem. Měl jsem k tomu dost blízko. Pád jsem prožíval se strašnými výbuchy zloby. Nahlas jsem před rodinou spřádal myšlenku, že nebýt ženy a dětí, dal bych se na individuální teror a vzal s sebou na onen svět několik zločinných komunistů. Šílená zloba a nenávist, která strávila v pronásledovaném člověku schopnost milovat a soustředila ho na sebe samého, byla i námětem mé hry Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl. Modelem jednoho z protagonistů zdaleka nebyl Karel Marx. O něm jsem znal jen pár sotva použitelných životopisných fakt. Ale dobře jsem si pamatoval zlého a sebestředného Milana U. a podle něj svého Karla Maxe portrétoval. Za zázrak pokládám to, že to rodina se mnou přečkala. Od té doby vím, že zázraky se dějí.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Dramatik a herec Sam Shepard
Zemřel Sam Shepard, dramatik a herec nominovaný na Oscara

Ve věku 73 let zemřel americký dramatik, scenárista, herec a hudebník Sam Shepard. Za drama Pohřbené dítě z roku 1979 získal Pulitzerovu cenu, za roli ve filmu...  celý článek

Petr Pelzer jako Pavel Tigrid v televizním projektu České století
Zemřel Petr Pelzer, hlas Gandalfa. Zahrál si v Helimadoe či Učiteli tance

V šestasedmdesáti letech zemřel dlouholetý herec Národního divadla Petr Pelzer, poslední roky působil i v Divadle Na Jezerce. Filmoví diváci jej znají z...  celý článek

Nový cirkus Cink Cink Cirk
VIDEO: Jsme všude, jenom ne spolu, říkají Cink Cink Cirk. Pojí je potrubí

Český nový cirkus nemusí nutně znamenat jen Cirk La Putyku či Losers. Na festivalu Letní Letná se letos předvede i mladé uskupení Cink Cink Cirk složené ze...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.