Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Milan Kundera: Spisovatel, který se skrývá

  0:19aktualizováno  0:19
Už dvakrát sahal na Nobelovu cenu za literaturu. Milan Kundera, český, dnes v Paříži žijící a francouzsky píšící autor. Jeden z největších, které jsme kdy měli. A přece je v Česku jen málo připomínán. Sám autor je tomu rád. To poslední, po čem touží, je publicita.

Omerta
Psát o Milanu Kunderovi - to je, řečeno slovy šéfredaktorky nakladatelství Atlantis Jitky Uhdeové, "nezáviděníhodný úkol". Je totiž nutné smířit se s tím, že spisovatel se s novináři už šestnáct let až na pár výjimek vůbec nebaví. Nemohla by o něm tedy něco říci třeba právě paní Uhdeová, jeho monopolní nakladatelka v České republice? "Respektujeme soukromí autora," odmítá striktně. Budiž. Cožpak v zemi nežije řada Kunderových přátel, kteří by o něm mohli říci leccos hezkého, aby ho připomněli nejmladší čtenářské generaci a vůbec všem čtenářům, kterým se pomalu ztrácí z obzoru?

A vskutku, přátelé se zpočátku tváří, že to není až tak zvrhlý nápad. "Teď mám naplánovány nějaké cesty po hrobech, ale pak se sejdeme ve Slavii, přizveme profesora Iva Pondělíčka, to byl zas jeho velký pražský přítel," plánuje s gustem Vojtěch Jestřáb, druh Kunderových mladých let v Brně. "Vy si zapnete diktafon a uděláme takové symposion o Milanu Kunderovi." Také hlas Ivana Kříže, dalšího brněnského kamaráda, nezní zpočátku odmítavě. "Zavolejte v pondělí, jenom se poradím s Janem Trefulkou," říká. Podobně reagují i další Brňané. Konec je však u všech stejný. Rozmysleli si to. Nebudou nic říkat. Někteří přiznávají, že záležitost telefonicky konzultovali s paní Věrou Kunderovou, romanopiscovou ženou, a ta je odmítla zbavit mlčenlivosti.

To Kunderovi pražští přátelé jsou o něco věrolomnější. Tu a tam něco prozradí, ovšem pod jednou podmínkou. Tou je naprostá anonymita. Bojí se, že by je stihl Kunderův hněv a byli by vyobcováni z úzkého kruhu spisovatelovy soukromé tajné služby v České republice.

Univerzální talent
"Narodil jsem se prvního apríla. To má svůj metafyzický význam," prohlásil kdysi Milan Kundera. Jak se ještě ukáže, nešlo o bonmot, ale o hlubokou pravdu. Jeho o devět let starší bratranec, básník a překladatel Ludvík Kundera, vzpomíná, že jim strýc onoho dubnového rána přišel  narození svého syna zvěstovat. Bylo ještě brzo, Brno spalo, branka byla zamčená. Strýc musel přelézt plot a roztrhl si při tom gatě.

Ludvíkův strýc a Milanův otec, muzikolog a později rektor Janáčkovy akademie múzických umění Ludvík Kundera, byl obdivuhodný vzdělanec a vynikající pedagog. Sám začal učit  syna hrát na klavír. Jako školák a student měl Milan Kundera k dispozici otcovu knihovnu, nabitou tím nejlepším, co daly evropské humanitní vědy i krásná literatura. S tímto zázemím získal ty nejlepší předpoklady pro uměleckou i akademickou dráhu.

Jak uvádí jeho bratranec Ludvík, zabýval se Milan Kundera nejprve představou, že se stane výtvarníkem, nejraději snad sochařem. Jeho čtenáři většinou dodnes netuší, že jejich milovaný autor je také pozoruhodným kreslířem. Svá díla ovšem nevystavuje, jen několikrát poskytl svou kresbu k reprodukci - například jako ilustraci divadelního programu. Dlouho se také zdálo, že bude hudebním skladatelem. Skladbu studoval u profesora Václava Kaprála. Zkomponoval řadu opusů, kterých se později zřekl stejně jako své "nezralé" literární tvorby. Když je však zařazoval na svůj soukromý index, přiznal: "Znamenaly pro mne do mých pětadvaceti let mnohem víc než literatura."

Panu učiteli s láskou
Domácí literární hvězdou se Milan Kundera stal hned svou prvotinou - básnickou sbírkou Člověk zahrada širá (1953). V době, kdy místo poezie vycházela zveršovaná ideologie, působila Kunderova lyrika osvěžujícím dojmem. Pravda, i zde najdeme apostrofy soudruhů, bez nichž už lyrický hrdina nehodlá dát ani ránu. Ani patosem se tu nešetří:

Tak to mnou cloumá:
doma!
Úpěnlivě to slovo zní!

Cena jeho debutu dnes tkví především v tom, že nás brání před pokušením malovat portrét mladého Kundery podobným způsobem, jakým zpodobovali gotičtí výtvarníci jezulátko: jako chlapce s hlavou moudrého muže. Skutečný obrovský úspěch přišel v roce 1967. Román Žert patří do zlatého fondu české prózy. Kdo tu dobu nezažil, neřkuli ten, kdo se narodil až po ní, nikdy nepochopí, jak populárním hrdinou mohl autor takové knihy v tehdejší ČSSR být.

Kundera byl navíc výjimečný tím, že současně proslul jako literární teoretik a pedagog. Popřel tak rozšířený předsudek, že diskurzivní nadhled a schopnost analýzy nejsou slučitelné s uměním, že velcí teoretici a kritikové bývají zpravidla podprůměrnými spisovateli a naopak. Přednášel světovou literaturu na FAMU. Jeho žáci na něho vzpomínají různě, na jednom se však shodují všichni: byl to vynikající učitel, systematik, který pro ně hodně udělal. Kladl jim na srdce, aby do třiceti let přečetli celou bibli a aby se naučili nějaký cizí jazyk. V době, která neznala pojem kurzy tvůrčího psaní, nosil na své semináře díla  evropských klasiků. Vybraný student přečetl nahlas dvě tři stránky, Milan Kundera poté rozebral vypravěčskou techniku spisovatele, stavbu jeho vět a kompozici odstavců, a nakonec žáky vyzval, aby jako domácí úkol rozvinuli náznak příběhu, který vyslechli, a to výrazovými prostředky jeho autora. Jejich práce poctivě studoval a velice taktně cupoval.

Stejnou pověst si vydobyl i o dvacet let později na Vysoké škole sociálních věd v Paříži. Významní literáti bývají spíš nepříliš funkčními ozdobami pedagogických sborů. Ne tak Kundera. "Byl to skvělý pedagog, vtipný a vždy pečlivě připravený," vzpomíná jedna z jeho studentek.  "Po hodině se chodilo do kavárny, kde se nevázaně diskutovalo o knihách. Všichni jeho studenti ho zbožňovali."

Věra
Jeho první manželství bylo epizodou. Podruhé se Milan Kundera oženil v roce 1963, a to s hlasatelkou brněnského televizního studia Věrou Hrabánkovou. Tou dobou netušil snad ani on sám, o jak důležitou událost jde.

Ke sňatku, u něhož asistovali jen dva svědci, se váže jedna z typických kunderovských legend, šířená zejména v Klubu českých spisovatelů. Už po kontrole občanských průkazů, těsně před obřadem, si prý spisovatel prohodil místo se svým svědkem Vojtěchem Jestřábem. Narodil se přece prvního apríla, což má svůj metafyzický smysl. Ceremoniářka ani oddávající si ničeho nevšimli. Jestřáb se do protokolu podepsal jako Kundera, Kundera jako Jestřáb. Žijící klasik české literatury je tedy bezmála čtyřicet let ženatý neženatý. Údajně.

Ať tak či onak, jeho manželka nemanželka dnes řídí veškeré jeho literární záležitosti, je mu agentkou i asistentkou. Kdyby někdo Kunderovým přátelům v šedesátých letech řekl, že jejich společník prožije zbytek života s jednou ženou a bude to on, kdo bude v posledních letech vztahu ten závislejší, nejspíš by se mu vysmáli. Stalo se. Milan Kundera dokonce vyhlíží z okna svého pařížského bytu, zda už se paní Věra vrací z nákupu.

Nesnesitelná hloupost kádrování
Příběh pražského jara 1968 je notoricky známý. Milan Kundera se v něm angažoval, nežil ho však tak intenzivně jako například jeho kolegové Kohout a Vaculík. Nebyl politickým člověkem. I tak sehrál v takzvaném obrodném procesu klíčovou roli. Svědčí o tom poklona, kterou mu v úzkém kruhu jemu podobných vysekl tehdejší prezident a generální tajemník strany Antonín Novotný: "Samozřejmě pokládám Kunderu za toho hlavního machra. Nedejme se zmást… Pokládám Kunderu za jednoho z hlavních ideových tvůrců celé opoziční linie, která se ve Svazu spisovatelů projevila."

Po porážce pražského jara vypukla mezi Kunderou a Václavem Havlem polemika o jeho smyslu. Velice zjednodušeně řečeno, romanopisec konstatoval, že reformní snahy jistý smysl měly. Dramatik oponoval: Události jasně ukázaly, že pokusy o reformu tohoto režimu jsou nesmyslné. Padla i ostřejší slova - Milan Kundera častoval Václava Havla titulem "mravně sličný chlapec". Budoucí pan prezident kontroval třeba označením "lehce skeptický intelektuální světák". Po roce 1989 pocítil Václav Havel potřebu prohlásit, že mu dějiny ve dvacet let starém sporu daly za pravdu.

Za normalizace přišel Milan Kundera v ČSSR o možnost obživy. Žil z honorářů za překlady svých knih. V roce 1975 mu režim na přímluvu Francoise Mitteranda umožnil, aby i se ženou odjel do Rennes a působil na tamní univerzitě jako hostující profesor slovanských literatur. Pokračování bylo obvyklé: v roce 1979 byl zbaven československého občanství. Francouzské získal o dva roky později. Disidenti ve staré vlasti zřejmě předpokládali, že se stane jejich zahraničním spolubojovníkem a začne se jako většina exulantů podílet na organizování jednotné undergroundové a emigrantské kulturní fronty proti establishmentu. Milana Kunderu však tou dobou zajímalo už jen jediné: jeho vlastní románová tvorba.

Pohár trpělivosti disentu přetekl v roce 1985, kdy v nakladatelství manželů Škvoreckých v Torontu vyšel Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí. Milan Jungmann obvinil ve stati Kunderovské paradoxy autora z laciného, komerčním úspěchem motivovaného zkreslování československé reality. Cožpak se v ní snad život perzekvovaného intelektuála, který se musí živit mytím výloh a oken, sestává - jak se Kundera snaží čtenáři vsugerovat - převážně  z návštěv dámských ložnic, do nichž při práci nahlíží? (Socialistickým realismem odchovaný kritik tu nepochopil, že Kunderovy romány nemají mimetický, skutečnost zpodobující ráz. A pak: předobrazem Tomáše, hrdiny nesnesitelné lehkosti bytí, nebyl Milan Jungmann, i když se tak cítil, nýbrž jiný disident, velký Kunderův přítel Jaroslav Šedivý. I on musel mýt okna, stejně jako Jungmann, na rozdíl od něho však měl štěstí u žen, ať dělal, co dělal.)

Zdeněk Urbánek zase informoval na setkání autorů sborníku Obsah, jak neslýchaně se Milan Kundera chvástal před  americkým romanopiscem Philipem Rothem. Připisoval si prý zásluhy, které mu vůbec nepřísluší, a přeháněl své utrpení ve staré vlasti. Všichni přítomní disidentští autoři ho odsoudili.

Tou dobou se románem Nesnesitelná lehkost bytí kriticky zabýval také básník Jaroslav Čejka, vysoký svazácký funkcionář, těsně před listopadem 1989 dokonce stážista na ÚV KSČ. Titul jeho textu říká vše: Kýč třetí generace. Disidentští a oficiální literáti tak stanuli na jedné kótě. Jenom ji každá skupina zlézala z jiné strany.

Francouzský spisovatel
Přišly nové pořádky, exiloví autoři se začali vracet domů nebo alespoň vystupovat v české televizi. Jen Milan Kundera se k ničemu takovému neměl. Naopak: v roce 1986 přišla další rána. Vyšlo L'Art du roman - Umění románu, první kniha, kterou Kundera napsal francouzsky. Současně se prohlásil za francouzského spisovatele. Spoustu lidí tak urazil. Odrodilec. (Poláci mají podobných figur snad na sto, přesto je milují dál.)

Už dříve poukazovali žárliví hodnotitelé na to, že čeština Kunderových románů psaných v exilu je chudá, elementární, protože autorovi jde především o to, aby se jeho díla dala hladce překládat do francouzštiny a jiných světových jazyků. Šlo o nespravedlivé nařčení. Kunderovi byla - s výjimkou jeho lyrického období - cizí jakákoliv zdobnost jazyka. Před apartním stylem dával přednost významové přesnosti. Jen těžko by si kdo vymyslel dva protichůdnější autorské typy než ty, které tvoří dva největší čeští prozaikové druhé poloviny dvacátého století: Milan Kundera a Bohumil Hrabal. Jeden vyrůstal v pracovně umělce a humanitního vědce, druhý v pivovaře, jeden sedával v kavárně Slavia v centru Prahy, druhý pil pivo ve výčepech libeňské periferie, ale hlavně: jeden komponoval své romány tak, aby z nich nemohla vypadnout jediná věta, druhý chrlil proudy slov a redigoval je pomocí nůžek a lepidla.

To, že Milan Kundera začal psát francouzsky, lze považovat za logický krok. Přitom když odjížděl do Francie, byl jen průměrným znalcem jejího jazyka. Dnes je podle svědectví studentů jeho francouzština velice bohatá, přízvuk však Francouzům prozradí, že není jejich rodák. "Když mluvím česky, slova plynou sama… Když mluvím francouzsky, není snadné nic," prohlásil už ve svém francouzském období. Svůj vztah k francouzštině pak přirovnal k situaci čtrnáctiletého chlapce beznadějně zamilovaného do Grety Garbo. Ta je pro něho nedosažitelná, o to vášnivěji ji však miluje.

Čeština musela Kunderovi nevyhovovat jistou významovou rozvolněností, neurčitostí, snad ji považoval za nedokonalý nástroj k uskutečnění své estetiky. Francouzština je jazyk s mimořádně vysokou rozlišovací schopností, jazyk přesných sdělení. Ne nadarmo říká jiný velký francouzsky píšící autor, Ir Samuel Beckett: "Psát francouzsky znamená větší tvůrčí soustředění na stručnost a přesnost výrazu." Ideální situace pro Milana Kunderu.

Když přijížděl do Francie, byl tam už díky francouzskému překladu Žertu slavný a další překlady jen podtrhly jeho renomé světového českého autora. Že tento úspěch nepovažoval v obrovské konkurenci za samozřejmý, dokládá zajímavý detail: z prvního velkého honoráře ve Francii si doplatil penzijní pojištění.

Co Milanu Kunderovi přinesl jeho přechod na francouzštinu, uskutečněný nedlouho poté, co v románu Nesmrtelnost začal čerpat z francouzské látky? Rozhodně ne jednoznačnou přízeň francouzské kritiky.  Například kritik týdeníku Le Journal du dimanche napsal v recenzi na jeho poslední román L'Identité - Totožnost (1998): "Možná nás fascinoval víc disident - navíc v komunistickém režimu… Dnes je Milan Kundera, jak sám chtěl, francouzským spisovatelem… A to, co píše, se nám podivně podobá. Je Francouzem, až nás to nudí."

Už nikdy žádný rozhovor
Paříž, pošmourný listopadový večer roku 1992. K hospůdce ve středu města přichází šedovlasý muž vysoké asketické postavy a nahlíží oknem dovnitř. Zahlédne mladíka s fotoaparátem, otáčí se a rychlým krokem odchází. Z restaurace za ním vybíhá mladá dáma - reportérka největších českých novin. "Počkejte, pane Kundero," volá za ním, „my vás nebudeme fotit. Slibujeme!" Stařec ještě zrychluje. Reportérka se vydává za ním. Spisovatel se dává do klusu. Scéna jak vystřižená z Woodyho Allena, schází jen, aby se stíhaný ohlédl a vykřikl, že nemůže utíkat tak rychle, protože je génius - jak to v představách manhattanského režiséra učinil Kunderův oblíbenec Goethe pronásledovaný létajícím talířem. Reportérka, ač v lodičkách, muže dobíhá a chytá ho za rukáv. Po chvíli přemlouvání se Milan Kundera nechá obměkčit a míří do lokálu, kde na něho čeká i Václav Havel, ovšem jen pod podmínkou, že ho opravdu nikdo nesmí fotografovat. K čertu. Jak jen mohl jeho přítel, český velvyslanec v Paříži Jaroslav Šedivý, udělat takovou chybu a pozvat na tohle shledání dvou rivalů po tolika letech nějaké novináře?

Milan Kundera se totiž novinářům vyhýbá jako čert kříži. V době, kdy jiní spisovatelé předvádějí v žurnálech, jako je Krásné bydlení, jak elegantně mají zařízenou koupelnu. Svou averzi vůči novinářům vysvětlil Kundera v jednom novinovém rozhovoru: "Dialog je významná literární forma a já nepopírám, že jsem měl radost z několika promyšlených, dobře vystavěných a ve spolupráci se mnou redigovaných rozhovorů. Tak, jak se však interview obvykle dělají, je to něco jiného. Za prvé: novinář nám klade otázky, které jsou zajímavé pro něho, a ne pro nás. Za druhé: z našich odpovědí použije jen takové, které se mu hodí. Za třetí: převádí je do vlastních slov, vlastního způsobu myšlení. Podle vzoru americké žurnalistiky nikdy nebude od té dobroty, aby nám předložil k autorizaci, co nás donutil říci. Interview je zveřejněno. My se utěšujeme - na to se rychle zapomene! Naopak: bude se to citovat! Ani ten nejsvědomitější univerzitní profesor už dnes nerozlišuje mezi slovy, která spisovatel napsal a podepsal, a mezi novinářskými padělky." Závěr? "V červnu roku 1985 jsem se definitivně rozhodl - už nikdy žádný rozhovor," říká.

Při své inteligenci musí Milan Kundera vědět, že právě tento postoj je tou nejspolehlivější cestou, jak zdvojnásobit zájem médií o jeho osobu. Jen málokdo ho podezírá, že to dělá záměrně. Pokud jde o praktické výsledky, je to úplně jedno.

Milan Kundera navíc ví, že to nejhorší může přijít až po autorově smrti. V románu Nesmrtelnost vložil tuto obavu do úst Ernestu Hemingwayovi: "Člověk si může vzít život. Ale člověk si nemůže vzít nesmrtelnost. Jakmile vás nesmrtelnost nalodí na palubu, už nemůžete vystoupit, a i když se zastřelíte, zůstanete na palubě i se svou sebevraždou, a to je hrůza, Johanne, to je hrůza. Ležel jsem na palubě mrtvý a kolem sebe jsem viděl své čtyři ženy, seděly na bobku a všechny psaly všechno, co o mně věděly, a za nimi byl můj syn a ten také psal a babice Gertruda Steinová tam byla a psala a všichni moji přátelé tam byli a vyprávěli nahlas všechny indiskrece a pomluvy, které o mně kdy slyšeli, a stovka žurnalistů se za nimi tlačila s mikrofony a armáda univerzitních profesorů po celé Americe to všechno třídila, analyzovala, rozváděla a sestavovala do článků a knih."

Já nejsem ten, za koho mne máte
Po pádu komunistického režimu začal Milan Kundera navštěvovat svou starou vlast. Poprvé přijel do rodného Brna hned v roce 1990. Vždy však přijíždí inkognito. Motiv hry s totožností je v jeho díle velmi starý. Osobní záliba v konspiraci je rovněž letitá. Už jako pedagog na FAMU s oblibou na poslední chvíli měnil časy a místa svých seminářů. Dveře své garsoniéry v Bartolomějské na zvonění zásadně neotvíral. Příbuzní spisovatele Dušana Hamšíka vzpomínají, že když k nim měl Milan Kundera přijet svým bílým Fordem Cortina, mnohokrát měnil hodinu i trasu příjezdu. Připadalo jim to legrační.

Cestování na zapřenou a měnění tras po způsobu Kim Ir-sena je těžkou zkouškou integrity osobnosti. Ne tak v případě Milana Kundery. Nejenže má podle tvrzení svých přátel všech pět pohromadě, ale dokáže si neobvyklou situaci pořádně vychutnat. "Mysleli jsme, že to jsou inspektoři Čoiky," uvádí číšník z karlovarského hotelu Pupp, v jehož salonku vytáhli manželé Kunderovi panduly, malá kyvadla, a jejich pomocí naoko smrtelně vážně zkoumali, jaká je duchovní konstelace přinesených pokrmů.

Cestování inkognito je ovšem riskantní, obzvlášť pokud veškeré přestrojení spočívá v brýlích s kouřovými skly. Milan Kundera byl poznán například 8. února na představení Beckettovy hry v divadle Kolowrat. Ve foyeru pak o přestávce za pobaveného přihlížení paní Kunderové došlo zhruba k následující konverzaci:

"Dobrý večer, pane Kundero, já jsem XY a chtěl bych vás poprosit…"
"Ale to bude mýlka. Já nejsem ten, za koho mne máte."
"Ale vždyť vás poznávám, jste to určitě vy."
"Nezlobte se, to je nedorozumění."
"Ale pane Kundero, proč to říkáte?"
A tu si spisovatel sundal brýle, přistoupil k dotěrovi a zasyčel: "Protože s vámi nechci mluvit."
Tolik podání toho, kdo spisovatele poznal.

Milan Kundera odhalení v divadle Kolowrat před svými přáteli připouští, zcela ve svém mystifikačním duchu však tvrdí, že jeho totožnost neprokoukl žádný český kritik, nýbrž dánský student, který na něho mluvil anglicky.
 
Připadá mi to jako zvrhlost
Jen ať se Milan Kundera schovává před novináři. Jen ať nejezdí na besedy s českými čtenáři. Hlavně že mají k dispozici jeho knihy. Cožpak sám autor mnohokrát nezdůraznil, že v nich, ba jedině v nich mají hledat všechny odpovědi? Jenomže nabídka českých vydání Kunderových knih je omezená. Texty všech česky napsaných románů autor pečlivě reviduje, než dá svolení k publikaci. Tento zdlouhavý proces způsobil, že se více než dvanáct let poté, co u nás přestali existovat zakázaní autoři, nedostalo na tak znamenité tituly, jako Život je jinde, Kniha smíchu a zapomnění či Nesnesitelná lehkost bytí.

Ještě horší vyhlídky máme, pokud jde o francouzsky psaná díla. "Že bych dovolil, aby někdo překládal moje francouzsky psané knihy do češtiny, je naprosto vyloučeno. Vidět se přeložen cizíma rukama do vlastního jazyka mi připadá jako zvrhlost," říká spisovatel. Současně však nezastírá, že jeho prioritou jsou další francouzsky psané projekty, a zbudou-li síly a čas, pak také revize překladů jeho knih do jiných světových jazyků. 

Proto není vyloučeno, že Kunderova francouzská tvorba se nedočká českých překladů třeba sto let. Nezbývá tedy než souhlasit s tím, k čemu Milan Kundera nabádal své studenty na FAMU už před pětatřiceti lety: Učte se cizí jazyky.

Milan Kundera se na pařížském setkání s Václavem Havlem odvrací od objektivu, vlevo vedle něho sedí jeho žena Věra. Snímek je z roku 1992.

Spisovatel Milan Kundera.

S Milanem Kunderou si dle vlastních slov poruzuměl i Václav Klaus. Oba velcí muži si v Paříži popovídali o významu slůvka národ.

Stejně jako William Faulkner, i Milan Kundera touží jako osoba zmizet z dějin a nenechat tu po sobě jinou stopu než vytištěné knihy.

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Z knihy Můj Bataclan
Z teroristů udělal kostlivce se samopaly. Grafik přežil útok na Bataclan

Padesátiletý francouzský grafik přežil v listopadu 2015 teroristický útok na pařížský klub Bataclan. Vyvázl sice živý a zdravý, hrůzný zážitek mu však nešel z...  celý článek

čtení
Mladí Češi čtou, nemusí jen poezii. Seniorům nic neříká Havel ani Viewegh

Češi se v mezinárodním srovnání většinou řadí ke zdatnějším čtenářům. Na otázku, jaké je dnešní domácí knižní publikum, odpovídá titul Česká čtenářská...  celý článek

Spisovatel Jaroslav Kalfař
Američané si myslí, že celý den pijeme vodku, říká autor Kosmonauta z Čech

Mladý spisovatel Jaroslav Kalfař okouzlil kritiky renomovaných deníků New York Times či Guardian svou literární prvotinou Kosmonaut z Čech, která vyšla nejprve...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.