Kdyby měl – čistě teoreticky – loučící se ředitel šanci vybrat si ze sbírek Národní galerie a odnést domů jedno jediné dílo, měl by Milan Knížák při rozhodování poměrně jasný cíl.
"Kdybych byl zištný, ukázal bych na autoportrét od Picassa a pak ho prodal za 250 milionů eur. Ale já bych to neudělal, ani kdybych tu možnost měl, poněvadž bych na to neměl morální právo," říká. "Ovšem upřímně rád, byla-li by taková možnost, odnesl bych si jeden z portrétů Ivana Sobotky. To byl člověk, který začal malovat v 50. letech a tvořil velmi jednoduché portréty. Jeden z nich bych si domů klidně vzal, nikoho bych neochudil a sebe potěšil."
Představa klasické penze na vejminku se jednasedmdesátiletému Knížákovi ovšem příliš nezamlouvá. "Do penze se nechystám. Zaprvé ani nevím, jak se to zařizuje, a jinak samozřejmě učím na Akademii, kde jsem nedávno podepsal smlouvu na dalších pět let. Mám tolik plánů, že jestli mi to zdraví dovolí a ten strejda nahoře bude milostiv, budu normálně pracovat dál. Jen nebudu muset vstávat ráno v přesně určený čas, byť stejně vstávám časně. Budu dál psát, kreslit, zapisovat noty, hrát," říká.
Posedávat na lavičce v parku s houskou při krmení holubů ho patrně nikdo nespatří. "To se mi, myslím, nepovede. Byť proti holubům nic nemám, na rozdíl od mnoha lidí," říká. Neznamená to ale, že by se mu některé činnosti penzistů vyloženě příčily. "Křížovky náhodou luštím, naučil jsem se to v kriminále," odpovídá.
A překvapivě, byť se netají přehlíživostí vůči masami oblíbeným umělcům jako jsou režisér Hřebejk nebo spisovatel Viewegh, by si dokázal vybral z televizního programu i film pro širší publikum. "Mám rád třeba některé komedie s Oldřichem Novým. Za tři neděle to natočili, není tam ani jedna koza, ani jedno sprosté slovo, přitom tam nechybí humor, sex a hlavně určitá vznešenost. Inteligentní zábava, která nás nenásilně učí určité ušlechtilosti," vysvětluje pro Magazín DNES.
