Poprvé dostávají čeští čtenáři do rukou knihu jednoho z nejznámějších Poláků, publicisty Adama Michnika. Výbor z jeho politických článků a esejů Sokratův stín vydal brněnský Doplněk spolu s bratislavským Kalligramem. Józef Tischner v předmluvě říká: "V polském jazyce neexistuje taková urážka, kterou by Michnikovi nevmetli do tváře, ale ani taková pochvala, kterou by ho neověnčili."
V titulním eseji zmiňujete Sokrata jako příklad muže, který se zatvrzele pouštěl do témat trápících aténskou elitu. Vidíte dnes v Polsku nebo Česku nějakého Sokrata a co říkáte výpadům českého premiéra proti novinářům?
Pan Zeman by měl pochopit, že novináři jsou jako tygři, a ti mají rádi syrové maso. Pokud tedy pan Zeman dělá něco normálního, pro média to není zajímavé. Zatímco když říká něco nebanálního, tak to zajímavé je. A nepochybně mínění, že všichni novináři jsou zkorumpovaní, není banální. Ptáte se, zda jsou takoví lidé jako Sokrates. A jsou takoví lidé jako Masaryk? Myslím, že to budou hodnotit naši vnukové. Když Sokrates trval na svém v Aténách, tak se to Atéňanům nelíbilo. Masaryk byl taky velmi kontroverzní postava. Myslím, že jsou v našich zemích lidé, kteří jsou tak moudří a odvážní jako Sokrates a také tak kontroverzní jako Masaryk. Ale nejsou oblíbení a útočí se na ně. Myslím, že takovým člověkem je Václav Havel. Je velmi kontroverzní, vyvolává polemiky, a to je dobře.
Vy také říkáte, že hrdinové revolucí jsou už dnes unaveni. Patří k unaveným hrdinům i Václav Havel?
Havel je jeden z mála hrdinů, kteří nejsou unaveni. Ale obecně platí, že hrdinové jsou skutečně unaveni. Když si dnes přečtete pozorně Stendhalův román Červený a černý, zjistíte, že je to současný politický román odpovídající Česku i Polsku. Je to kniha o tom, že skončila doba heroických válek. Napoleon odešel, vrátilo se císařství a nastala doba bezmyšlenkovitého obohacování se. Hrdina Julian Sorel se v tom dusí. A teď si představte Sorela jako prezidenta Francie, a máte dnešní pozici Havla.
Poslední text ve vaší knize, který je z roku 1991, končí větou: "Ďábel naší doby si již svlékl blůzu bolševického komisaře, ale ještě si neoblékl jinou." Je dnes, po sedmi letech, ďábel převlečený?
Částečně ano. Ďábel má dva převleky. Prvním je převlek fundamentalistického kazatele, druhým zkorumpovaného šéfa ministerstva financí. To jsou dvě nebezpečí: nábožensko-etnický fundamentalismus na jedné straně a na druhé naprostý cynismus těch, kteří chtějí žít v bohatství a zapomínají, že je třeba žít i důstojně.
Řekl jste také, že Poláci rozumějí některým českým autorům, především Hrabalovi. Proč jim rozumějí?
Jistý typ vnímavosti vzniká tehdy, když existuje jakési napětí mezi sférou soukromou a veřejnou, a to Bohumil Hrabal uměl fantasticky rozeznat. Dám příklad Ostře sledovaných vlaků. V Polsku uctíváme obraz heroické obrany boje proti Hitlerovi. Ale Hrabalova scéna, v níž železničář razítkuje zadnici mladé dívky, je geniální. Proč? Jan XXIII. napsal ve svém deníku, že jednoho rána, už jako papež, se při holení podíval do zrcadla a řekl si: "Honzo, neber se tak vážně." Aby takovou věc člověk pochopil, musí žít v průsečíku oněch dvou světů, světa oficiálních hesel, slavností a proslovů a světa, v němž se chce chlapec pomilovat s dívkou bez ohledu na to, jestli vládne Stalin, nebo Hitler.
Knihu uzavírá rozhovor, kdy vás zpovídá generál Wojciech Jaruzelski. Proč k takovému rozhovoru došlo?
Domnívám se, že největším intelektuálním úspěchem konce 20. století, je přechod od diktatury k demokracii cestou rozhovorů a svobodných voleb. V tomto smyslu mám úctu k Pinochetovi i k Jaruzelskému. Byl jsem vězněm a smrtelným nepřítelem Jaruzelského. Ale v knize je i můj dopis ministru vnitra Kiszczakovi z roku 1983. To je text ostrý, psaný doslova žiletkou, který pranýřuje režim. Ale je v něm i věta, v níž Kiszczakovi píšu: Až vás bude honit dav, tak já se postavím na vaši obranu.
Není to výraz slabosti intelektuála?
Určitě ne. Je v logice věci, že jsem byl svědkem obhajoby v procesu s Kiszczakem. Dodržel jsem slovo. Myslím, že gentleman v restauraci vždy platí účet.
