Michal Pavlata

Michal Pavlata | foto: Michal Sváček, MF DNES

Michala Pavlatu uvrtal do herectví táta

  • 1
Lidé herce Michala Pavlatu poznávají podle hlasu spíš než podle tváře. Divadlo, konkrétně Činoherní klub, je však pro něj důležitější než dabing.

V Činoherním klubu Michal Pavlata právě zažívá bohatá léta. A ta se začínají úročit: nedávno získal Cenu Sazky a Divadelních novin za nejlepší výkon loňské sezony: roli Teache ve hře Davida Mameta Americký bizon.

Existuje známý bonmot Bolka Polívky, že jste nejlepší z neznámých herců. Může cena v tomhle něco změnit?
Toho Polívkova bonmotu se vždycky cituje jenom půlka. Bolek řekl: "Míša Pavlata je jeden z nejlepších neznámých herců, které znám", a to je věta velmi laskavá. A ta cena? Nejsem tak hloupý, abych nevěděl, že podobných výkonů, jako je ten můj, bylo na českých a moravských jevištích jistě víc. Už jenom v Americkém bizonovi hrají moji partneři Petr Nárožný a Marek Taclík brilantně. Ti mi hodně pomohli a moc jim děkuju. Z ceny mám radost a pořád se s tím vytahuju. Trošku jsem začal o tu "slávu" škobrtat. "Vy tu cenu teď budete s sebou stejně pořád tahat, tak já se na ni někdy podívám," napsala mi Táňa Vilhelmová a vrátila mě tak zpátky na zem.

Za poměrně osudové spojení také považujete vedení režiséra Ondřeje Sokola.
Sokol může za všechno. Byl to on, kdo mi dal v posledních letech velké příležitosti, riskoval se mnou. Za všechno to málo, co umím, vděčím Činohernímu klubu, Ladislavu Smočkovi a Ondřeji Sokolovi. Teď jsme měli premiéru Hrdiny západu. Viděl jsem to na českých jevištích už několikrát. Nechci, aby to znělo neskromně, ale myslím, že jsme první, komu se hra povedla inscenovat. Je to především díky režijní Sokolově koncepci, díky hostujícím hercům Jardovi Pleslovi, Kateřině Lojdové i kapele Shannon. A o Sokolovi napište, že mu jde všechno, na co sáhne, až je s tím trapnej.

V Činoherním klubu jste hostoval již na konci šedesátých let. Snil jste, že byste se tu tehdy uchytil?
Rozhodně ne, protože Činoherní klub byl v té době obrovská bomba. V roce 1965, kdy vznikl, jsem byl ve druhém ročníku na DAMU. Učili nás herci z Národního, takže bylo logické, že jsme si mysleli, že nejlepší divadlo se hraje v Národním. Pak jsem se dostal náhodou na jedno představení Činoherního klubu a byl jsem zasažen. Něco takového jsem do té doby nikde neviděl: ojedinělý způsob, jak divadlo hrát. Tu pozoruhodnou metodu vymyslel Smoček a funguje už přes čtyřicet let.

Jak je možné, že se poetika Činoherního klubu nevyčerpala?
Nevyčerpala se ta metoda. A proč, to já nevím. Myslím, že to ví Smoček, ale ten to neřekne, a hlavně on to nikdy nijak nepojmenovává. Připomíná mi to jednu Werichovu repliku, který na požadavky socialistického realismu diktující, jak má umění vypadat, říkal, že postup má být obrácený. Nejdříve to udělat, pak to teprve pojmenovat. A tak ta definice Činoheráku přijde až na konci, který je zatím, zaplať pámbů, v nedohlednu.

Jak se vám Americký bizon učil? Jde o dost atypický text, jakoby odposlechnutý z hovorové mluvy.
Text se učil strašně. Natočili jsme si ho na kazetu a přes prázdniny jsme si ho od rána do večera pouštěli do uší. Ten rychlý, hovorový dialog musí být tak zafixovaný, aby vypadal, že vzniká "na fleku". Stačí něco maličko jinak a celé se to zbortí. Je to jazz - všechna ta slovíčka jako "jo" a "no" jsou takové synkopy, a teprve když jsou tam všechny, tak je to jazz pro tři hlasy.

Moc nemáte štěstí na domácí filmaře, ale teď jste hodně točil v Německu. Co to bylo za role?
Špatné role ve špatných německých filmech. Je to skvěle zaplacené a nikdo to tady neuvidí. A že netočím v Čechách, to mi může být líto, ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat. Za mlada jsem býval hezkej, vypadal jsem jako Beatles z Nymburka, a tak jsem natočil několik hlavních rolí. Po roce 1968 "jako když utne, přestaly růže náhle kvést", jak zpívával Petr Novák. Teď se však dívám na svůj stářím a životem zpatinovaný obličej a připadám si daleko hezčí. Takže uvidíme.

Chuť vyjadřovat se také psaním jste zdědil po tatínkovi, autorovi několika her?
Otec byl vášnivý divadelní ochotník, pokračovatel rodinné tradice. Táta byl režisérem ochotnického souboru Tyl v obci Zásada u Jablonce nad Nisou a napsal několik her. Vydala je Dilia a hrály se úspěšně v ochotnických souborech.

O čem byly?
Jedna byla volná verze Atlantidy Nad ostrovem svítá, jiná se jmenovala Štěstí z rozumu, byla napsaná v podkrkonoškém dialektu a o jejím uvedení vážně uvažovalo hradecké profesionální divadlo. Byly to vesměs veselohry. Ve všech hrách jsem hrál a jejich plakáty vypadaly asi takto: Napsal Josef Pavlata, režie Josef Pavlata, hrají Josef Pavlata, Marie Pavlatová, Marie Pavlatová ml., Michal Pavlata, Josef Pavlata ml. a Ducháček. Prostě rodinný gang.

Měl jste vůbec šanci stát se něčím jiným než hercem?
Táta rozhodl, že jednoho profesionálního herce doma chce a volba padla na mě. Od dětství jsem na to byl připravovaný, ale protože jsem neměl dobrý kádrový původ, bylo neméně důležité, abych i dobře studoval. Se svým vysvědčením jsem mohl jít klidně na medicínu, ale jsem rád, že jsem u divadla. Za normalizace to bylo krušné, ale to jsem se zase stal králem pražských putyk. Nejdřív jsem byl ve stálém kádru Prahy 1, pak jsem to rozšířil na celou Prahu a několikrát jsem pil i za národní mužstvo. Byl jsem v tom profík, ale teď už to deset let nedělám ani rekreačně.

Ambice psát hry sice nemáte, ale fejetony ano. Je to proto, že psaný text je přece jen o něco "trvanlivější" než pomíjivé divadlo?
Všechno, co chlapi dělají, dělají proto, aby se mohli vytahovat před holkama. Jenže to se s přibývajícím věkem stává méně a méně důležité. Po revoluci jsem přinesl do Lidových novin Sergeji Machoninovi svoje občanské výkřiky a vznikla z toho trvalejší spolupráce. V poslední době píšu fotbalové sloupky do deníku Sport. Zjistil jsem, že moc tisku je obrovská. Čte je totiž daleko víc lidí, než kolik mě kdy vidělo v divadle.

Přestoupil byste z Činoherního klubu, kdybyste dostal nějakou lákavou nabídku?
Ne. Začínal jsem v operetě s Oldřichem Novým, který v Činoherním klubu končil v Landovského hře Hodinový hoteliér. Dívám se na jeho fotografii s krásnou Janou Břežkovou a říkám si Mistře, vy jste tady skončil, kéž tu skončím i já. Děkuji Činohernímu klubu za to, že v něm smím hrát.