Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Michal Viewegh užívá daru života

  8:00aktualizováno  8:00
O nenapravitelných lidech, životě, který není věčný, a smrti, kterou nelze oddálit, je nová Vieweghova novela Andělé všedního dne. Ve své zřejmě nejvážnější knize vypráví autor příběh jediného dne, na jehož konci se tři lidské osudy spojí v jeden.

Michal Viewegh - Český prozaik Michal Viewegh (2007) | foto: Jan ZátorskýMF DNES

Nejčtenější český spisovatel Michal Viewegh (1962) vydal knihu smutnější než předešlé. Na tématu se projevila smrt autorova otce, ale i úvahy o víře, ubíhajícím času a andělích. Kritici v novele Andělé všedního dne jistě proberou typicky vieweghovské scény, ale Viewegh jim za to facku asi nedá. Podle svých slov mnohé nahlédl a o něco se zklidnil.

Napsal jste příběh o životě a o smrti. Co řeknete svým dcerám, až se vás jednou zeptají: Jak žít?
Lze návod k životu předat coby teoretickou poučku? K odpovědím se budou muset prožít – a stejně nejspíš neobjeví nic, co by dávno nevěděly. Všichni přece přinejmenším tušíme, že bychom měli daru života užívat, být schopni povznášet se nad malichernosti a tak dále – ale to je tak banální, až to skoro neplatí. Každodennost tyhle velké pravdy převálcuje. Když se však ocitnete v situaci, kdy je vašemu otci diagnostikována smrtelná nemoc s průměrným dožitím dva měsíce, pak ona moudra typu "štěstí je čas" nebo "carpe diem – užívej dne" dostávají úplně jiný rozměr... Teprve v bezprostřední blízkosti smrti vám dojde, že v životě
opravdu jde o každé dobré ráno. Něco si z toho chtě nechtě vezmete.

Co jste si vzal vy?
Otcova smrt byla jakýmsi smutným finále posledních pěti let, přelomového životního období, v jehož průběhu jsem se znovu oženil, narodily se mi dvě děti a umřeli mi babička a děda... Taková pětiletka vás nutně poznamená. Rád bych věřil, že to byla i změna k lepšímu, že jsem trochu prozřel. Kdybych to bral podle táty, zbývá mi přesně dvacet let života. A i kdyby to bylo třicet let, nechci už ztrácet čas nepodstatnými blbostmi. Snažím se už nedělat věci, které mě nebaví – psát na objednávku článečky, chodit na schůze a ceremoniály nebo číst cizí rukopisy... Taky se už konečně nenechávám smýkat cizími názory. I mé okolí mi potvrzuje, že jsem se zklidnil. Začal jsem víc cestovat, byl jsem na čtení v Terstu a v Bruselu, chystám se do Moskvy, pětačtyřicáté narozeniny jsme s kamarády slavili v Amsterdamu... Užívám daru života.

Znamená to i menší naštvanost na kritiky?
Od loňského jara o kriticích nepíšu ani nemluvím, a co je vůbec nejlepší, už na ně ani nemyslím. Pochopil jsem, že žádná recenze na mém psaní nikdy nic nezmění. Osvobodil jsem se od věčného čekání na čísi názor a hlavně od těch věčných polemik. Ano, měl jsem na to přijít o deset let dřív. Víte, co je na smrti bližního dobré? Že všechno příjemně zrelativizuje: význam recenzí, smysl spravedlivého rozhořčení, hodnotu peněz...

Existuje způsob, jak se vyrovnat se smrtí blízkého?
Ester, mladá vdova z mé novely, to přirovnává k pocitu studentky, která se nepřipravila na zkoušku a na poslední chvíli se "umírání" snaží nabiflovat... Taky jsem tohle studium celý život odkládal. Kolik z nás si koupí příručku s názvem Dobrá smrt, aniž ji zrovna potřebuje? Kdo z nás je schopen nahlédnout, že číst knihy o umírání paradoxně znamená vylepšovat si život? Přitom už Montaigne psal, že kdo by naučil lidi umírat, naučil by je žít. V jedné z knih o umírání jsem našel tuhle myšlenku: "Umírající pláčí nad strništěm budoucnosti, ale zapomínají, že stodola jejich minulosti je plná." To pro mě byla skoro klíčová návodná věta, jak k otci, který už v té době doma ležel na polohovacím lůžku, začít přistupovat. Prošli jsme si společně s mámou a s bráchy všemi příslušnými fázemi včetně depresí a beznaděje, ale pak jsme se ho snažili dovést k poznání, že se mu život povedl, že poznal lásku, že má tři celkem úspěšné syny... A že se neděje žádná tragédie, že se pouze jeho život naplnil. Snad i díky tomu umíral klidně. Věřím, že i smířeně.

Pojďme k andělům ve vaší knize. Je to prý hodně starý nápad.
Už ani nevím, jak jsem na to přišel. V starých poznámkách jsem našel opsané talmudské přísloví: Když na zemi skončí jedno přátelství, v nebi zemře jeden anděl. Před lety jsem si taky vystřihl fotografii, na níž se mezi spěchajícími lidmi jakéhosi velkoměsta prodírá holka na kolečkových bruslích, v kostýmu anděla... Ale nebudu tvrdit, že zrovna tohle byly spouštěcí mechanismy mé obrazotvornosti. Na anděly v tradičním smyslu nevěřím; řekněme, že věřím v síly dobra. Že když třeba pokazíme přátelství, ubude na světě kousek pozitivní energie.

S jakou inspirací o andělech přišel Michal Horáček, kterému děkujete v úvodu knihy?
Michal Horáček studuje anděly už léta. To od něj mám jména všech čtyř andělů, jejich povahy i dovednosti. Shoduju se s ním v tom, že andělé jsou "kurýři lásky", ale rozcházíme se jaksi v názoru, zda mají šéfa... Investoval jsem přes tisíc korun do několika takzvaných andělských knih a andělských karet. Ty knížky, to jsou takové tenké manuály, kde se mimo jiné dozvíte, jak pomocí kusu křišťálového skla přivolat v sedmi krocích anděla... Podle mě je to bezostyšný byznys. Jeden z mých andělů v novele říká: "Chcete konečně vědět, jak vypadají andělé? Jako dobří lidé." Já bych v životě spíš spoléhal na dobré lidi než na drahé příručky amerických psychoterapeutek.

Původně jste pro Horáčka tohle téma psal jako hru se zpěvy...
Pan Horáček mě oslovil někdy před čtyřmi lety, jestli bych nezkusil napsat libreto "vkusného muzikálu". Sepsal jsem mu asi tři možná témata plus jedno záložní: příběh účetního, který odlétá na služební cestu a ječí na manželku, že nemá vyžehlenou košili a spárované ponožky. K té rodině se od rána slétají andělé, protože vědí, že letadlo spadne. Musí zůstat neviditelní, ale mají za úkol rodinu stmelit, aby si na poslední chvíli aspoň řekli něco hezkého. Tohle téma se Michalu Horáčkovi zalíbilo nejvíc. Napsal jsem libreto, on to zveršoval a nyní se čeká, až pan Hapka složí potřebných patnáct písní. Zatím složil jednu, údajně krásnou.

Pak to měl být podzimní román. Proč je z toho jarní novela?
To byla moje tradiční chyba, nechal jsem se novináři přinutit, abych o té knížce mluvil dřív, než jsem ji začal psát. Domníval jsem se, že když mám velké téma, bude to automaticky i rozsáhlý román. Jenže pak jsem ten příběh vystavěl na půdorysu jediného dne, což si vynutilo formu novely. Zkoušel jsem tam dávat retrospektivní kapitoly a natáhnout to, jenže pak se ztrácela ta – alespoň pro mě – sugestivní rychlost, s níž v tom příběhu letí čas. Přečtete tři stránky a postavám zbývá o hodinu života míň... To je samozřejmě autorský záměr, metafora základní lidské situace. Je jedno, zda nám zbývá den, rok anebo dvacet let; podstatné je, že se většinou chováme tak, jako bychom měli žít věčně.

Dotýkáte se víry a nevíry. Jste bezbožný?
Jsem na tom řekněme jako Ester: není věřící, ale dobře ví, že je tu cosi, co nás přesahuje. V novele je scéna, kdy se Ester přiopije v přítomnosti dvou řádových sester a trochu je svou bezbožností provokuje. Sestry se jí s úsměvem ptají: A proč jste si tedy umírajícího manžela vzala z nemocnice domů? A proč jste nás pozvala na oběd? Snaží se jí naznačit, že se navzdory domnělému ateismu stejně snaží chovat tak, jako kdyby její jednání kdosi stále posuzoval. Mladší z jeptišek dokonce pronese cosi jako: Kdo má kostel v srdci, může v neděli zůstat doma...

Je pro vás život tragédie, nebo komedie?
Neumím život žánrově zařadit. Život hrubě porušuje žánrovou čistotu, což je mimochodem hlavní slabina poloviny současných filmů: jdete na komedii a najednou je z toho psychodrama. Život přináší mnohem větší zvraty: měsíc je zdlouhavým francouzským filmem, kde se nic neděje, najednou přijde thriller, po něm trocha nečekané romantiky, kterou obratem vystřídá tragédie nebo naprosté dada... Kdybych takhle psal, obviní mě z křečovité fantazie. Jeden z mně blízkých popisů života je třeba v Hodinách Michaela Cunninghama: po většinu času se tady bez nálady pinožíme – velmi volně citováno – ale nakonec vždycky přijde hodina, kdy život propukne naplno, kdy cítíme intenzivní štěstí, kdy si stejně jako Clarissa uvědomíme, jak moc to tady navzdory všemu milujeme – a to můžeme jít jen po městské ulici pro kytku. Možná jsou to spíš minuty než hodiny. Třeba chvíle, když houpeme dcerku na zahradní houpačce.

Nicméně vaši hrdinové Marie a Karel po sedmadvaceti letech manželství konstatují, že se vzájemně okradli a zbyla jich jen půlka. Je to nevyhnutelný konec manželství?
Je to dost častý scénář. Polovina českých manželství se rozpadne úplně. V tomhle konkrétním případě mi happy end připadal nevěrohodný. Marie svému muži například nikdy neřekla, že ho má ráda... Jak stárne, život ji čím dál víc unavuje, necítí už radost téměř z ničeho. Když dostane nový fotoaparát, ptá se, co s ním bude fotit? Když dostane košík broskví, ptá se, kdo se s tím bude zavařovat? Taková ta permanentní skepse. Obávám se, že bychom našli víc
takových manželství.

Poněkud ustupujete od tematiky svádění, sexu, okouzlení ženami. Z toho už jste se vypsal?
Nikoliv, i nadále dávám přednost sexu před umíráním. Slibuji, že v Románu pro muže se k sexuální tematice vrátím v plné parádě. I v Andělích všedního dne hraje sex nezanedbatelnou, ve spojení s anděly možná až kontroverzní roli. Některé pasáže jsou v jistém smyslu skicou právě k Románu pro muže – třeba Karlovy erotické fantazie, které Marie označuje za chlípné, přestože jde o běžné mužské snění. Některé ženy se očividně dosud nesmířily s tím, že i sympatičtí, charakterní a čistotní muži mohou snít o felaci...

Zobrazují se milostné scény v literatuře obtížně?
Ano, třeba ve finále téhle knížky byla myslím cesta nepřímého náznaku jedinou možností. Řeším to intuitivně. Už ve Výchově dívek v Čechách vypravěč přemítá, jak slovy zachytit tělesnou vášeň a vyhnout se přitom popisné, uslintané pornografii... To je řemeslný problém, který dodnes považuji za legitimní. Obrazně řečeno: jak prozaickými prostředky popsat uklouznutí na banánové slupce? Chaplin to zahraje skvěle, ale tak, aby se lidé nahlas smáli, to nenapíše ani Tolstoj.

Říká se, že člověk by měl po pěti letech změnit zaměstnání. Necítíte po dvanácti letech únavu ze spisovatelství na volné noze?
Nemohu si to naopak vynachválit. Dvanáct let nemám šéfa, což bych označil za možná největší devízu. Jsem v pravém smyslu svobodný umělec, nemusím se jako třeba politici zodpovídat daňovým poplatníkům ani poskytovat rozhovory, když nechci... Pokud cítím jistou únavu, pak snad jen z jakési celkové posmutnělosti posledních knih. Vybíjená je román o stárnutí spolužáků z gymnázia, Deník také není zrovna veselá záležitost, Lekce tvůrčího psaní zase pojednává o tom, jak bulvár manipuluje s našimi životy... Od podobných témat bych si chtěl odpočinout. Začnu pohádkami.

Pohádkami pro unavené rodiče?
Které by už svým rozsahem zohledňovaly večerní rodičovskou vyčerpanost. Měly by to být  svižné, nenápadně didaktické příběhy. Běžné rodinné situace, kde bude vystupovat tatínek, maminka a dvě děti. Mezi řádky budou tajné vzkazy pro rodiče. Mám třeba předpřipravený příběh o tom, jak jednou tatínek zlobil. Děti pochopí, že i na tatínka se maminka může rozzlobit – ale jen dospělí budou vědět proč.

Spíše než jako unavený spisovatel si připadáte jako unavený rodič?
Ano, tuhle únavu cítím mnohem víc. Rád bych si své otcovství pouze užíval, ale často bývám popudlivý a pak si to v duchu vyčítám. Proč mě několik kousků rozbitého nádobí, dva tři drobné úrazy a pár hodin dětského jekotu dokáže tak snadno znervóznit?

Pociťujete stárnutí?
My kluci, co čteme automagazíny, míváme sklon srovnávat lidský věk se stářím auta. Hlavně ráno v koupelně často přemýšlím, kolik mám asi tak najeto... V naší rodině se stárne relativně pomalu, ženy se dožívají vysokého věku, muži šedivějí později – už jsem čelil podezření, že si barvím vlasy. Nicméně každý jen trochu senzitivní člověk stárnutí pociťuje, někdy už velice brzy. Vzpomínám si na báseň jedné české básnířky, která údajně začala reflektovat stáří ve chvíli, kdy dostala první měsíčky.

Nepřichází strach z opakování se – každý rok vám vychází nová knížka, letos dokonce dvě?
Každý autor má typický, rozpoznatelný styl, ale mezi těmi sedmnácti knížkami, které jsem dosud vydal, jsou i velmi odlišné věci. Střídám témata, s každou knihou měním formu vyprávění. Když jsem uspěl s Báječnými lety pod psa, nejjednodušší by bývalo bylo sepsat za rok za dva druhý díl. Já čekal deset let.

Jak jste vlastně poznal, že chcete psát?
Bude to znít jako pokus o aforismus, ale obávám se, že je to holá pravda: začal jsem psát z životní bezradnosti. V osmnácti jsem nic neuměl, nic neznal, jediná věc, za kterou mě někdo vlažně chválil, byly slohové práce. Když jsem po dvou letech odcházel z Vysoké školy ekonomické a oznamoval otci, že se chystám stát spisovatelem, zeptal se mě: A co jsi napsal? Ukázal jsem mu vypravování z prázdnin s hodnocením "pěkné"...

Prodáváte desetitisíce výtisků, podle vašich knih se natáčejí dva další filmy. Překvapí vás, když vás někdo na ulici nepozná?
Nejsem naštěstí Lucie Bílá ani moderátor hlavních zpráv na Nově, takže mě nepoznávají všichni – ale i já už vím, že věhlas může být nepříjemný. Za aspoň občasnou možnost vyjít v Praze z bytu zcela anonymně, nečelit všem těm věčným pohledům a někdy i poznámkám, bych dal hodně... V Bruselu jsem si minulý týden znovu ověřil, že anonymita je báječná.

Vaše poslední knížka se odehrává v okolí Nuslí, kde máte byt, ale stále více tíhnete k té "příšerně provinční Sázavě", kde jste si postavil dům. Čím to?
Protože v naší sentimentální, konzervativní rodině si nepotrpíme na změny. Když maminka před pár lety sháněla v Praze garsonku, zadala realitní agentuře limit 800 metrů od rodného domu vedle nuselské radnice. Tohle mám zřejmě po ní. V Praze bydlím v tomtéž domě, kde jsem se narodil i já. Na Sázavě jsem zase prožil pětadvacet let. Když přijedu z Prahy, sednu si na terasu a koukám do stráně nad řekou, doslova cítím, jak mě začíná prostupovat klid. Mám vlastně dva životy, s jedním už dneska nevystačím.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spisovatel Fredrik Backman
Píše jako Fulghum, ale je ze Švédska. Synovi se omlouvá za budoucí trapasy

Nakladatelství Host přivezlo před třemi lety do Česka úspěšného švédského spisovatele, sloupkaře a blogera Fredrika Backmana. Čtenáře si tehdy získal románem...  celý článek

Prezident Václav Havel se svou první ženou Olgou na Hrádečku v roce 1993
RECENZE: Utajené vládkyně by si zasloužily více autorovy péče

Říká se, že za každým velkým mužem se skrývá ještě větší žena. Tak otevírá spisovatel a novinář David Glockner svou knihu Utajené vládkyně, ve které píše o...  celý článek

Katja Kettu
RECENZE: Uštípli jí jazyk. Šokující Můra líčí příběh ve stínu gulagu

Finská prozaička Katja Kettu má smysl pro nesmyslné lásky. V Porodní bábě, z níž se stal světový bestseller, líčí vztah mezi Finkou a německým důstojníkem, v...  celý článek

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.