Kreativní producent ČT Michal Reitler

Kreativní producent ČT Michal Reitler | foto:  Dan Materna, MAFRA

Televize nezanikne, člověk potřebuje zážitek sdílet, tvrdí producent ČT

  • 7
V době, kdy zuří televizní bitvy o diváky, se kreativní producent podobá generálovi. Má najít pořad, který přiláká publikum, a zároveň ho vyrobit za rozumné peníze. Michal Reitler prošel Primou, Novou i Českou televizí, do níž se nedávno vrátil, ví tedy, o čem mluví.

Jak se může stát, že ve stejné televizi v témže žánru krimi vzniknou výtečné Případy 1. oddělení a nepovedené Místo zločinu Plzeň?
Problém vystihuje úsloví, že ďábel tkví v detailu. Tohle na začátku nikdo neodhadne, tvorba je trvalé hledání a zpřesňování. Kdyby existoval návod na dokonalý tvar, dělal by to každý.

Ovšem z některých projektů chyby přímo křičí, a nejde jen o Plzeň, u Četnických trampot se měnil štáb a přetáčelo se.
Znám těžkosti, které se vyskytly kolem Místa zločinu Plzeň i Četnických trampot, prostě vyžadovaly tisíc malých rozhodnutí – rychle a správně. ČT stále hledá, co se jí daří, a z toho se občas rodí rozpor: neděláme, co bychom rádi, ale co umíme, vyhovujeme poptávce a zároveň se učíme řemeslu.

Záběr ze seriálu Případy 1. oddělení

Čili věčný kompromis?
Spíš věčný tanec mezi čtyřmi body: co si žádá program a společenská poptávka, co umíme, co chceme a na co máme podmínky. U každého projektu může nastat úkrok stranou, mimo žánr – třeba scénář Jana Prušinovského v cyklu Nevinné lži dovedl režisér Bohdan Sláma úplně jinam, do hloubek. Ale nikdy to nepramení z faktu, že by tvůrce svou práci prostě odflákl.

Traduje se, že jistý druh klientelismu z doby bývalého vedení ČT trvá i dnes, jen jste si z Novy přivedli jiné partičky.
To nelze nikdy vyvrátit. Ale průlomové věci můžete dělat jen s lidmi, které alespoň trochu znáte. A tady jde o lidi z období, kdy měla Nova vykročeno značně za hranice komerčních stanic, jako jsou Tomáš Feřtek nebo Tereza Kopáčová. Když jsem dělal konkurz do ČT, věděl jsem, že sám bych své představy nezvládl, ostatně do projektu musíte napsat, s kým byste spolupracovali. Jistě to byl krok do neznáma, komerční prostor je jednodušší, znáte tam diváky i zadání.

Proč jste odešel z Ulice, úspěšného seriálu, který jste přivedl na svět?
Protože tam chyběl obrazně řečeno nepřítel. Už nebylo s kým se potýkat, celý tým dělal, co dělat měl, vedení nezasahovalo a v pohodlí člověk ztrácí instinkty. Navíc Ulice tehdy zastávala vlastně veřejnou službu, zahrnula témata jako AIDS, uprchlíky, domácí násilí, šikanu, bojovala s předsudky a mýty.

Co na váš odchod řekl tehdejší šéf Novy Adrian Sarbu?
Že když projekt pro ČT přihlásím, v Nově končím. Podal jsem ho a za dvě hodiny jsem byl bez práce.

Jak sám pro sebe definujete kvalitu veřejné služby?
Mě zajímá ČT 1 a pro ČT 1 platí diváckost, ovšem ve smyslu kostela, kde káže farář evangelium tak dobře, že má plno. To je nejtěžší a mě právě to baví. Ovšem základní podmínkou je progrese, výlučnost, prospěšnost; musíte být první, vědět, proč to děláte, a obklopit se lidmi, kteří mají různé vzdělání i vidění světa, abyste neustrnuli v jednom pohledu.

A co naopak v televizi veřejné služby udělat nesmíte?
Nesmí se mi stát, že přehlédnu projekt jako Hořící keř.

To se povedlo minulému vedení. Ale abychom neutekli od těch partiček, nezdá se vám, že občas nasadíte režiséry sitkomů a la Ordinace na velké projekty ČT a zjistíte, že nejsou filmaři?
Stát se to může, ale cokoli se nepovede, není selhání režiséra, nýbrž producenta. Já vystupuji jako agent party lidí, které jsem vybral, a na konci je to vždycky moje odpovědnost a můj problém, nikoli režiséra nebo dramaturga. Já jsem ten, kdo slíbil jistý počet dílů s jistou kvalitou a emocemi, proto největší díl práce odvádím na začátku projektu.

Mluvíte do natáčení?
Ano, v tom smyslu, že potřebuji režisérovi věřit, že výsledek bude mít energii a prožitek. Nemluvím do herectví, ale do obsazení ano, abych si byl jist, že vědí, co mají hrát.

Komu se lépe utrácí, producentovi soukromé, nebo veřejné stanice?
U nás je producent člověk, jenž efektivně utrácí peníze, které sám neshání. Ve světě je tomu jinak.

A co funkce kreativního producenta, není to protimluv? Kreativec by rád víc utrácel, producent naopak více šetřil.
Jistě je lákavé popustit uzdu, ale já jsem člověk zrozený pro kibuc – tady máš vymezené pole, zavlaž ho, zorej, pěstuj. Navíc to, že se počítá každá koruna, platí v dobrém i pro dramaturgii. Nutí vás neustále zkoumat – není ta scéna zbytečná, neplýtváme slovy? Ovšem pak přijde třeba režisér Jan Prušinovský s Trpaslíkem a je radost sledovat, jak sami vylepšují, škrtají, zahušťují.

S jakou představou jste šel studovat produkci na FAMU – že budete dělat televizní kvízy, nebo velkofilmy typu Star Wars?
Byl jsem kdysi v komparzu pohádky O princezně Jasněnce, jako trubač na ochozu, pak na Pokladu hraběte Chamaré a říkal jsem si – u toho chci být, u zrodu iluze, která se přetaví v zážitek. Jenže jsem na FAMU šel hned po maturitě, moc brzy, navíc jsem na škole nabyl dojmu, že nejsem schopen produkci obsáhnout ve všech nuancích. Pět let jsem působil mimo obor a pak jsem na Primě dostal výborný základ: jak za korunu padesát udělat pořad na hodinu a půl. Mí šéfové Kateřina Fričová a Petr Erben mě tam tehdy najali na zábavu, já jim nabídl To je fór – husarský kousek, pořad naplněný vtipy a lidmi z ulice. Pak už jsem zažil vždy lepší a lepší podmínky, ale stále mě nejvíc baví rozjezdy, kde vzniká přirozená energie. Což se děje i za nynější éry v ČT, kde platí – přijďte a obhajte to!

Kreativní producent

Kreativní producent Michal Reitler

Michal Reitler (45) vede v České televizi producentskou skupinu, v níž vznikly mimo jiné Případy 1. oddělení, docusoap Pot, slzy a naděje nebo sitkom Marta a Věra. Podílel se také na cyklu Nevinné lži nebo Paterčata. V minulosti působil rovněž na stanicích Prima a Nova, v níž přivedl na svět seriál Ulice.

Už jste se v něčem spletl?
Špatně jsem odhadl očekávání diváka ČT 1. Myslel jsem, že se chce jen bavit, ale on k tomu musí mít pravdu, potřebuje věřit. Takže třeba uměle přidané smíchy nesnese a hned si všimne, že v Místě zločinu Plzeň hrají pražské kulisy – což by Nova vůbec neřešila. Proto také u Případů 1. oddělení jsme jako zásadní krédo drželi: „Je to pravda“.

Když shrnete svou dráhu od Primy přes Novu do ČT, je vlastně v téhle branži ještě kam stoupat?
Myslíte kariérně? Jedině tak vysoko, kde už se ztrácí kontakt s tvorbou, tedy s tím prvotním okouzlením z Jasněnky. Ale dá se říci, že jsem si vytvořil skupinu lidí, s nimiž se dá stoupat – tedy zkoušet i to, co nám zatím nejde, posouvat žánry a hledat vyšší kvalitu při vyšší sledovanosti.

Jenže experimentujete za poplatky koncesionářů. Potkal jste nápad, do něhož byste vložil vlastní peníze?
Ne, mou metodou není láska na první pohled, chci věřit a kultivovat. Odtud možná pramení jednak intenzivnější míra mých zásahů do tvorby, jednak určitá nejistota, zda bych dejme tomu potenciál Titaniku poznal z jedné řádky.

Co závidíte televizím ve světě?
V německy a anglicky mluvících zemích jejich vyšší divácký zásah, který umožňuje vyprávět i specifické věci. U nás těžko uděláte chytrou zábavu, když si má získat půldruhého milionu lidí, ovšem pro ně je to menšinové publikum. Pak mohou klidně točit Perníkového tátu.

Ze sitkomu Marta a Věra

Ale to přece veřejnoprávní televize může taky. Dokonce musí.
Souhlasím. Výhledově chystáme prostor pro projekty jako Čtvrtá hvězda, divokou zábavu se scenáristou Petrem Kolečkem. Říkám tomu „okno na drzost“. Ovšem zábava v ČT není cíl, nýbrž prostředek, a to je rozdíl, nemusíme psát za každou cenu. Dluh z minula jsme vyrovnali, máme vyrobeno a naplánováno dopředu, budou druhé řady Marty a Věry, Největšího Čecha, Případů 1. oddělení – druhé řady mě baví, třetí už ne. Takže ve vývoji se můžeme vrhnout na projekty typu Pojďme zvednout laťku.

Proč u nás není autor nápadu a pilotního dílu i producentem celého projektu jako v Americe?
Myslíte profesi zvanou showrunner? Rád bych, podle mě má mít vliv na celkovou podobu ten, kdo věc vymyslel, nejvíc jí rozumí, přibírá k ní další talenty a televize jim dodává jenom servis, ale u nás to nemá tradici. Naši scenáristi jsou rádi, když text napíšou a předají dál, showrunner k tomu musí ovládat režii, dramaturgii, plánování...

Víte, co režisérům i hercům v dnešní televizi vadí? Když začnou točit a nevědí, jak příběh skončí, díly se dopisují na poslední chvíli.
Vím a jsem taky proti tomu, měli by znát scénáře předem. Stejně jako by měli mít čas na zkoušení. Ale děje se to, například Jan Prušinovský nebo Zdeněk Zelenka takhle pracují.

Na co se díváte v televizi, když se dívat nemusíte?
Když nemusím, nedívám se, rodina je pro mě na prvním místě. A když musím, dívám se jako profesionál, ale baví mě to. Na Český žurnál, na Čtyři v tom – a jinak na fotbal, na Ligu mistrů.

Víte, jak bude vypadat televize za deset let? Třeba už se bude sledovat jenom v mobilech?
Tomu nevěřím. Člověk potřebuje zážitek s někým sdílet ve stejnou chvíli a druhý den ho s ostatními rozebrat, nedávno to ukázal seriál Labyrint.

A kde budete za deset let vy?
Nikdy jsem nevěděl, kde se octnu, a nemám konkrétní sny. Chtěl bych dělat s lidmi, které mám rád, věci, které nás baví, tak, aby vložená energie neprotékala zbytečnými dírami ven.

Když jste ještě pracoval na Nově, zamítli tam Policii Modrava. Nynější vedení námět oprášilo, uspěl a už chystá druhou řadu. Vy byste dnes Modravu do výroby nasadil?
Mně je sympatické, že diváci jezdí na Modravu jako turisti a vyptávají se, kde jsou ty mrtvoly. Ale od jisté doby rozlišuju jenom čas před Případy 1. oddělení a po nich. A po Případech chci už navždycky vycházet z reality. ČT musí jít pokaždé za hranici kratochvíle.