Kde stojíte dnes?
Sám přesně nevím, kde jsem. Tím, co teď dělám, jsem asi blíž kumštu, ale zase ne tak docela, funkce v Radě Českého rozhlasu se týká média veřejné služby a můj pořad Krásný ztráty v České televizi taky není vyložená zábava. Na druhou stranu jsem už potřetí odmítl nabídku kandidovat do Senátu.
Proč?
Nemám motivaci. Potřebuji pocit, že mě to zajímá, a v tuhle chvíli nevím, co bych v Senátu dělal jiného, než co jsem dělal po dvě funkční období coby poslanec v parlamentu.
Znamená to, že jako poslanec jste nedělal nic?
To neříkám, ale já mám rád nové věci, rád se učím. Ta parlamentní stolička už se mi dost oseděla a myslím, že ani mně osobně, ani směrem k veřejnosti mi v tomhle okamžiku nemůže nic nového nabídnout. Netvrdím ovšem, že nikdy v budoucnu taková situace nenastane, jen momentálně prostě důvod nevidím.
Dřív jste ve sněmovně o penězích spolurozhodoval, nyní tam o ně chodíte žádat, třeba pro zahraniční vysílání rozhlasu. Jaké to je, ocitnout se v opačné roli?
Chodil jsem tam jednat už kvůli rozpočtu na kulturní akci Praha 2000 a musím přiznat, že stát na druhé straně je zajímavá zkušenost. Někdy si člověk říká panebože, snad jsem tu jako poslanec taky tak strašně nepůsobil...
Jak strašně?
Tak namyšleně, přehlíživě. Ale pocit, že jste pupek světa, vzniká neuvědoměle, v té budově vládne zvláštní fluidum, které člověka změní, aniž to sám postřehne dokud odtud nevypadne ven. V Senátu to bude bezpochyby podobné.
Vy jste vypadl ven" dokonce v dvojím smyslu, přestěhoval jste se na venkov. Sdílíte snad novou módu útěků před civilizací zpět k matce přírodě?
Rozhodně ne, to bych lhal. Prostě se to tak stalo, navíc do Prahy to mám jen půl hodiny. Ale přesto je to úplně jiný svět, který teprve poznávám a zkouším.
Schválně, jak vypadá vaše typické ráno venkovana?
Vstanu, jdu na procházku se psem, při návratu se stavím v trafice a poslouchám místní cvrkot. To je ohromně zajímavé! Bydlení za Prahou ovšem také omezuje společenské aktivity, a pokud už se večer přinutím někam jít, musím od rána vláčet oblek s sebou a přemýšlet, u koho se v Praze převléknu. Pro člověka, který až dosud žil vždycky ve městě, je to zvláštní pocit, vyjít z domu rovnou na louku, působí to na mě možná i tím, jak stárnu. Takže při rozhodování, zda se mám znovu vrhnout do těch hektických činností typu politiky, určitě hraje roli i otázka, jestli mi stojí za to, vzdát se té nynější příjemné pozice. Poprvé za dvanáct let mám čas na knížky, na televizi, dokonce si každé ráno zacvičit...
Ještě řekněte, že coby nový přírodní člověk štípáte dříví a chováte králíky...
Ne, to ne, ani nepropadám iluzi, že přesně tohle jsem si celý život přál. Zkrátka se to přihodilo, seznamuji se s tím a hledám na tom hlavně ty hezké věci. Ale trávu sekám, úžasně se při tom vyčistí hlava, i díky rámusu, který sekačka nadělá.
Jako průvodce pořadu Krásný ztráty jste natočil jeho stý díl. Dal jste si nějakou hranici, třeba dvě stě dílů, kdy cyklus hodláte uzavřít?
Vlastní limity si nedávám, i když vím, že každá věc je má. U Krásných ztrát jsou tři: dokud budeme nalézat zajímavé hosty, dokud budu schopen dělat ten pořad s radostí a dokud mě paní Televize bude chtít. Smlouvy se uzavírají na každý díl zvlášť, předběžnou dohodu s Českou televizí máme do léta 2003 a pak se ukáže.
Nechcete být raději rovnou ředitelem ČT? Před časem se o tom mluvilo...
Za současné situace uvnitř i kolem Kavčích hor je to křeslo pro sebevraha. Musel bych cítit jistotu, že mě opravdu chtějí. Zhrzených kandidátů je spousta.
Ale zase byste byl velkým šéfem. Cožpak vám se nestýská po tom opojném pocitu moci z politiky? Vždyť je to prý typicky mužská ctižádost.
Ale ano, zasteskne se mi, moc je možná opravdu opojná (přemýšlím, jakouže jsem to já vlastně asi míval moc?), jenže já si pokaždé hned vzpomenu i na její druhou stránku, na nekonečné stresy z pocitu odpovědnosti, které dávám na druhou misku vah. V muzice mám pocit, že jsem už vykonal, co jsem mohl a uměl, a cokoli teď v hudbě dělám, je jen radost a zábava. Ve veřejné sféře jsem takového pocitu sice ještě nenabyl, ale zase nemám ten motiv.
A také, pokud vím, už nejste v žádné straně?
Právě, to je další limit, který si uvědomuji. Pocítil jsem silné znechucení z partajnického života a přitom uznávám, že bez politických stran to nelze, a že je to dokonce dobře, že to bez nich nejde. Mám pořád stejný pohled na svět jako kdysi v ODA, nevylučuji ze hry občanské iniciativy a hnutí typu Děkujeme, odejděte!, nicméně tvrdím, že i politické strany patří do té vzývané občanské společnosti.
Nezaložíte si tedy vlastní stranu?
Ne, asi nejsem ten pravý partajní typ. Nevím, jestli bych ještě našel sílu chodit na schůze a poslouchat ty nekonečné řeči a současně vím, že bez toho se to opravdu dělat nedá. Ostatně tak se chovají všechny strany, levicové i pravicové, u nás i na Západě, jenže tam to už veřejnost tolik neprožívá.
S takovým postojem a se svou zkušeností se asi musíte smát, když vidíte, kolik se u nás najednou vyrojilo takzvaně nezávislých politiků?
No jistě, nasměju se hodně a někdy mě to i pohoršuje. U některých vzešla hra na nezávislost z naivity, inteligentní lidé se z omylu, že sami něco ovlivní, rychle dostanou. Ale méně se bavím a víc pohoršuji, když vidím staré tváře, které moc dobře znám, jak se prohlašují za nové, proměněné, zbavené prý bývalých nešvarů. Vím, že si touhle fází musíme projít, ale pokud se noví lidé ještě nenarodili, nepomůže, když někdo prohlásí: Já teď budu jiný!
Jaký a na kterém postě budete vy dejme tomu za deset let?
Nikdy v životě jsem takhle nepřemýšlel ani v politice, ani v muzice, neplánoval jsem si, že budu prezidentem nebo Mickem Jaggerem. Ano, chtěl jsem vždy být na špici toho pelotonu, ve kterém jsem právě jel, a mockrát se mi to nepovedlo. Ale dnes, když se mě ptáte, co bude za deset let, napadají mě jen ty docela zásadní věci, třeba abych byl zdráv.
Pozorujete na sobě nějaké zmoudření?
Spíše bych řekl, že některé mé názory z počátku působení v politice poopravila zkušenost. Například na ministerstvu kultury jsem zastával mínění, že živé umění příliš státní podpory nepotřebuje, že je to vlastně proti smyslu svobodné tvorby. Ale když jsem pak připravoval Prahu 2000, uvědomil jsem si, že kormidlo podpory nastavené tak natvrdo ve prospěch památek by se mělo mírně pootočit. Protože kulturní dědictví je sice krásná věc, ale pokud v dnešní globalizované společnosti a zároveň v tak malé zemi, jakou jsme, nepomůžeme aspoň trošku dnešnímu živému umění, nemusí už žádné příští kulturní dědictví vůbec vzniknout.
Deset let Krásný ztráty sotva přečkají. Dokázal byste točit i v komerční televizi?
Neměl bych s tím problém, nemám zábrany ani předsudky, spíše se obávám, že komerční stanice o pořad takového typu nestojí, nemohou si ho dovolit. I když jsem s podobnou talk show začínal na Primě, byla to tehdy pro ni výjimečná věc, a hlavně záležitost image. Kromě toho já jsem spíš hostitel než univerzální moderátor či bavič, nemám ambice ani předpoklady stát se Markem Ebenem.
Opravdu? Kdy vás televize naposledy pozvaly do silvestrovského gala?
Tam už mě nezvou, estrády mě nezajímají, jen nedávno tuhle mou nechuť zlomila Lucie Bílá, když mě přemluvila a pozvala do svého pořadu na Nově Lucie na bílo, kde jsme společně zazpívali jednu mou písničku.
Co budete vlastně dělat na Silvestra?
Už pětadvacet let, vynechal jsem jen dvakrát kvůli Praze 2000, jezdím na hory, za kamarády z úplně jiného světa. Lyžujeme a večer se bavíme, i když ta silvestrovská televize někde v pozadí hraje a občas se k ní otočíme, to nepopírám.
A na Nový rok?
Doufám, že i Nový rok mě zastihne v lyžařských botách se zapnutými přezkami. Jinak mě čeká tu a tam hraní, každou středu zasedám v rozhlasové radě, každé pondělí jsem na ČT 2 za barem Krásných ztrát. A dál? Uvidíme, co bude dál. Něco bude.
|
MICHAL PROKOP |
|
Narodil se v roce 1946. Postupně studoval strojní fakultu ČVUT, pak VŠE a po jejím absolvování ještě teorii kultury na Filozofické fakultě UK. Od roku 1963 působil v kapele Framus Five, později Framus 5. Mezi nejznámější Prokopovy hudební projekty patří kainarovské Město Er, Kolej Yesterday či Nic ve zlým, nic v dobrým. V roce 1988 získal cenu Melodie pro nejlepšího zpěváka, po sametové revoluci se vydal na politickou dráhu. Začínal jako řadový poslanec, přes pozici náměstka ministra kultury se dostal až do funkce ředitele akce Praha kulturní město Evropy 2000. Moderuje televizní pořad Krásný ztráty. Je ženatý, nedávno přesídlil z Prahy na venkov. |
 Zpěvák a moderátor Michal Prokop |
