Trutnoff 2014: Michal Prokop

Trutnoff 2014: Michal Prokop | foto: David Webr

S Andrštem jsme si Claptona rozdělili. On hraje, já zpívám, říká Prokop

  • 5
Michal Prokop oslaví sedmdesátiny a gratulovat mu přijdou zástupy kolegů i fanoušků. Kam? Do Amfiteátru Loket, kde se 12. a 13. srpna odehraje festival Krásný ztráty – Live 70. V pátek se představí Karel Kahovec, Vladimír Mišík nebo Collegium Musicum a akustické trio Prokop–Hrubý–Andršt.

V sobotu potom zahraje Prokop s Framus Five, Robert Křesťan s Druhou trávou a vystoupí kapely jako Zrní či Tata Bojs. Největším tahákem programu ovšem bude Město ER, dvacetiminutová artrocková skladba, již Framus natočili na přelomu let 1970/71 a vydali v roce 1972, naživo však i s doprovodem symfonického orchestru zazní poprvé.

Zvládnete si tu skladbu vůbec zapamatovat?
Problém překvapivě není v tom, že bych si nepamatoval text, i když ta struktura je složitá. Kupodivu mi to po letech naskočilo. Ale zpívám ji v původní tónině, a to je docela „kláda“. Některé ječivé fistule, které jsem měl ve třiadvaceti, už dnes holt nemám, ale na tom to nestojí.

Oživit a vlastně prvně uvést Město ER koncertně byl váš nápad?
Ano, ačkoliv rozhodně nemám ambici takovouhle muziku dělat dál. Nemám rád, když se ke známým hitům jen tak přidávají smyčce, ale tohle je skladba, která byla takhle už napsaná. A nikdy ji nikdo nehrál, má jistou pečeť doby. Navíc autor textu, básník Josef Kainar, bude mít příští rok výročí sto let od narození, takže mi přišlo zajímavé to zkusit.

Možná je to jen můj pocit, ale nebylo to kdysi běžné, že velcí básníci psali texty k písním?
To nebylo. Pro Kainara bylo konkrétně Město ER prvním pokusem po dlouhých letech, kdy nepsal vůbec nic. A teprve rok nato dělal Kuře v hodinkách, které už nedopsal, protože zemřel. Ale fakt, že vplul do vod bigbítu s námi a potom s Flamengem, vyvolal vlnu zhudebňování starších Kainarových textů a také básní, které napsal Václav Hrabě nebo Vladimír Holan. Ale to bylo až potom.

Město ER byla první artrocková skladba u nás...
My jsme s tím dokonce začali v době, kdy se tomu ještě ani neříkalo art rock. Ale podobná nahrávka vznikla už někdy v roce 1968 nebo 69. Jmenovala se Odyssea a napsal a natočil ji Petr Ulrych s kapelou Atlantis a orchestrem Gustava Broma. Tu však komunisti zakázali, a tak vyšla až po revoluci.

Na kterou věc na Lokti se těšíte nejvíc?
V první řadě na tohle, i když, mám-li být upřímný, mám trochu sevřené půlky. Nehráli jsme to šestačtyřicet let a zůstali jsme s Lubošem Andrštem už jen dva, kteří Město ER původně natáčeli. Zkoušení je dramatické a je na ně málo času.

V prvním dnu festivalu se potkáte s vrstevníky. Zahrajete společně?
Rádi bychom vzkřísili přinejmenším Špejchar blues, které jsme takhle před deseti lety s Vladimírem Mišíkem a Radimem Hladíkem zahráli v Lucerně. Dál to asi nepůjde tak snadno. Celé ty dva dny budou moderovat kluci z Divadla Vosto5, kde působí můj syn. A i tam bychom chtěli vymyslet něco, aby to nebylo úplně standardní. Celý život jsem se úspěšně bránil rodinným podnikům, které nesnáším, ale teď, když už mi bude sedmdesát, konečně bychom snad mohli udělat něco se synáčkem společně. Jsem velký fanda Vosto5ky.

Dovedl byste říct, kterou ze svých písní nebo desek považujete za nejlepší?
Úplně ne. Nejúspěšnější byla Kolej Yesterday, to je jasná věc. To se povede jednou za život, i když si nemyslím, že tohle album bylo o tolik lepší než moje ostatní desky. Udělal jsem toho hodně a na všechno vzpomínám rád. Moje srdcová věc je ovšem písnička Snad nám naše děti prominou, k níž napsal text Vladimír Merta. Když jsme ji v roce 1988 vymýšleli a nahrávali, říkali jsme si, že to nemůže projít. A překvapivě to vyšlo. Po roce 1990 jsem měl pocit, že ta písnička obsahově už vyprchala, ale bohužel to tak není. Moje poválečná generace si tehdy sypala popel na hlavu za to, jací jsme byli poserové a jak jsme se snažili proplout režimem. Ale když se člověk podívá, jak se chováme dnes, tak si pořád opakuju, jak strašně silný text tehdy Vláďa napsal a jak se nám to povedlo dát dohromady. Ta píseň není nejlepší, ale je nejbytostnější. A přitom jsem se celý život bránil dělat vyslovené protestsongy nebo jinak jasně dobové věci, protože mi připadá, že později rychle ztrácejí na síle. Tady jsem to vědomě porušil a ukázalo se, že ta věc na síle neztratila nic.

Kdybyste si v rámci narozenin měl splnit libovolný hudební sen, co by to bylo?
Na to neumím odpovědět. Ptají se mě, s kým bych si chtěl hypoteticky zahrát. Ale všichni, u kterých by mě to lákalo, jsou lepší než já. A proč já bych jim to kazil? Nejsem hráč jako Luboš Andršt, abych se mohl postavit vedle B. B. Kinga.

Takže si zůstanete věrný právě s Andrštem?
A taky s Honzou Hrubým. Ano, my s Lubošem třeba máme oba rádi Erica Claptona a trochu jsme si ho rozdělili. On má kytaru, já zpěv, který u Claptona není zdaleka tak oceňovaný, jak by si zasloužil. Ale myslím si, že zpívá stejně dobře jako hraje.

A přitom on sám se nikdy za zpěváka nepovažoval...
Já obdivuju ten jeho úžasný klid a nadhled. On už dnes stejně jako třeba Ray Charles moc nekouká na styl, a to Clapton byl přitom v začátcích ortodoxní bluesman. Já taky. Odmítal jsem dělat jinou hudbu než soul nebo blues. A pak jsem viděl, jak Charles zpívá Aznavoura nebo country, a zjistil jsem, že síla je v tom, že když jste osobitý, hned je poznat, že jste to vy, bez ohledu na to, co zpíváte. Luboš je v tomhle určitě daleko purističtější než já, ale asi jsme dobrá dvojka, s Honzou vlastně trojka. No, a když se vrátím k vaší původní otázce, tak takové přání nemám. Jsem dnes vlastně docela spokojený.