Zdálo se, že hlediště Metropolitní opery je zaplněné, i když vyprodáno asi nebylo. Však i dnes se píší nové opery, mnohé z nich však mívají jepičí život, jen některé se vracejí na jeviště. Patří k nim i Láska na dálku od letos čtyřiašedesátileté Sarriaho, která ostatně patří k nejváženějším soudobým autorům. Svou první operu napsala s francouzsko-libanonským libretistou Aminem Maaloufem, který jako předlohu použil legendu o trubadúrovi z 12. století Jaufré Rudelovi.
Na Trubadúra od Giuseppe Verdiho je ovšem nutno před návštěvou této opery zapomenout. V Lásce na dálku vystupují pouze tři postavy: trubadúr Rudel, unavený poživačným životem a snící o „jiné“, ideální lásce. Tou má být Clémence, hraběnka z Tripolisu. A konečně je tu Poutník, jakýsi prostředník mezi Rudelem a hraběnkou, jež odděluje moře (tahle role je psaná pro mezzosoprán a při světové premiéře roku 2000 v Salcburku ji zpívala Dagmar Pecková). Když ale konečně dojde k setkání, Rudel umírá a hraběnka se rozhodne vstoupit do kláštera.
Kaija Saariaho: L’amour de loinDirigentka: Susanna Mälkki Režie: Robert Lepage přímý přenos z Metropolitní opery kino Světozor, Praha |
Rozhodně tedy nejde o „akční“ operu, také vývoj postav je spíš matný, což jde spíš na vrub jinak poetického libreta. Hraběnka ovšem zpočátku působí jako povrchní nekomplikovaná dívka, kterou láska promění. O čem to tedy je? Možná o samotě, o věčné touze po lásce, o střetu snů a reality. V hudbě lze vycítit stopy Wagnera, impresionismu, Messiaena, ale také středověkých písní, přitom je dostatečně originální a ve své zvukové opojnosti i sdělná. Finská dirigentka Susanna Mälkki v přestávkovém rozhovoru hovořila o nezbytnosti vyhmátnout z partitury jemnost a nejspíš se jí to i dařilo, i když lze soudit jen na základě reprodukovaného dojmu.
Tato statická opera ovšem velmi volá po rozvinutí jevištní fantazie. A režisér Robert Lepage, jehož inscenace Wagnerova Prstenu Nibelungova před pár lety vyvolala spíš rozpaky, tentokrát našel skvělý klíč. Možná proto, že se mohl naplno věnovat vizuálním kouzlům a nemusel doopravdy „režírovat“ příběh a postavy...
Řekne-li se vztah na dálku, leckomu se asi vybaví internet. Někteří inscenátoři se jím v minulých letech při vizualizaci této opery skutečnosti inspirovali, ale Lepage měl jiný nápad. Moře stylizuje do tisíců barevných žárovek ukrytých v průhledných trubkách, které se neustále proměňují a vytvářejí fantastické obrazce. Mezi těmito „vlnami“ pluje loďka s Poutníkem a vynořuje se sbor, který je jakýmsi glosátorem. Trubadúr a hraběnka vplouvají na jeviště na pohyblivé konstrukci připomínající rameno jeřábu. Bylo to působivé v kině, v hledišti divadla možná ještě více.
Bude se hrát v Brně
Ze tří sólistů ovšem pouze jeden obstál bezezbytku, a to Tamara Mumfordová v roli Poutníka. Působila neobyčejně charismaticky, jako tajuplná mystická postava, ani muž ani žena, ani sen, ani skutečnost – nejspíš tak, jak to skladatelka s libretistou zamýšleli. Neustále k sobě přitahovala pozornost a především pěvecky si dovedla hrát s barvami a každému slovu dodala váhu a hloubku.
Její dva kolegové už tak zajímaví nebyli. Sopranistka Susanna Phillipsová sice vypadala půvabně ve své počáteční naivitě a nakonec dala průchod hněvu a zoufalství, ale z jejího zpěvu si nešlo představit, co vlastně sděluje. Basbarytonista Eric Owens, který před pár lety nadchnul v přenosech jako Wagnerův Alberich, příliš neodpovídal představě trubadúra už opticky, zvlášť v porovnání se skvělým dřívějším představitelem této role, barytonistou Geraldem Finleyem, jehož kreace je i na DVD. V porovnání s ním se Owens dost trápil i pěvecky, part je pro něj zjevně dost vysoko a pěvec nejspíš ani neví, jak s touto hudbou zacházet, jak ji mluvit a zpívat současně, prostě „rozehrát“ tak, aby dostala smysl.
Je to přirozeně velmi obtížná opera po všech stránkách. V březnu příštího roku chystá její českou premiéru Národní divadlo Brno. Za odvahu už má tedy rozhodně čárku.
