Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Láska na dálku se obešla bez Facebooku. Stačily žárovky

  16:55aktualizováno  16:55
Metropolitní opera vysílá do kin především „kasaštyky“, občas ale udělá výjimku. Tuto sobotu nabídla dílo soudobé finské skladatelky Kaiji Saariaho L’amour de loin (Láska na dálku). Bylo to zase něco jiného a osobitého.

Scéna z opery L’amour de loin | foto: Ken Howard/Metropolitní opera

Zdálo se, že hlediště Metropolitní opery je zaplněné, i když vyprodáno asi nebylo. Však i dnes se píší nové opery, mnohé z nich však mívají jepičí život, jen některé se vracejí na jeviště. Patří k nim i Láska na dálku od letos čtyřiašedesátileté Sarriaho, která ostatně patří k nejváženějším soudobým autorům. Svou první operu napsala s francouzsko-libanonským libretistou Aminem Maaloufem, který jako předlohu použil legendu o trubadúrovi z 12. století Jaufré Rudelovi.

Na Trubadúra od Giuseppe Verdiho je ovšem nutno před návštěvou této opery zapomenout. V Lásce na dálku vystupují pouze tři postavy: trubadúr Rudel, unavený poživačným životem a snící o „jiné“, ideální lásce. Tou má být Clémence, hraběnka z Tripolisu. A konečně je tu Poutník, jakýsi prostředník mezi Rudelem a hraběnkou, jež odděluje moře (tahle role je psaná pro mezzosoprán a při světové premiéře roku 2000 v Salcburku ji zpívala Dagmar Pecková). Když ale konečně dojde k setkání, Rudel umírá a hraběnka se rozhodne vstoupit do kláštera.

Kaija Saariaho: L’amour de loin

Dirigentka: Susanna Mälkki

Režie: Robert Lepage

přímý přenos z Metropolitní opery

kino Světozor, Praha

Hodnocení­: 80%

Rozhodně tedy nejde o „akční“ operu, také vývoj postav je spíš matný, což jde spíš na vrub jinak poetického libreta. Hraběnka ovšem zpočátku působí jako povrchní nekomplikovaná dívka, kterou láska promění. O čem to tedy je? Možná o samotě, o věčné touze po lásce, o střetu snů a reality. V hudbě lze vycítit stopy Wagnera, impresionismu, Messiaena, ale také středověkých písní, přitom je dostatečně originální a ve své zvukové opojnosti i sdělná. Finská dirigentka Susanna Mälkki v přestávkovém rozhovoru hovořila o nezbytnosti vyhmátnout z partitury jemnost a nejspíš se jí to i dařilo, i když lze soudit jen na základě reprodukovaného dojmu.

Tato statická opera ovšem velmi volá po rozvinutí jevištní fantazie. A režisér Robert Lepage, jehož inscenace Wagnerova Prstenu Nibelungova před pár lety vyvolala spíš rozpaky, tentokrát našel skvělý klíč. Možná proto, že se mohl naplno věnovat vizuálním kouzlům a nemusel doopravdy „režírovat“ příběh a postavy...

Řekne-li se vztah na dálku, leckomu se asi vybaví internet. Někteří inscenátoři se jím v minulých letech při vizualizaci této opery skutečnosti inspirovali, ale Lepage měl jiný nápad. Moře stylizuje do tisíců barevných žárovek ukrytých v průhledných trubkách, které se neustále proměňují a vytvářejí fantastické obrazce. Mezi těmito „vlnami“ pluje loďka s Poutníkem a vynořuje se sbor, který je jakýmsi glosátorem. Trubadúr a hraběnka vplouvají na jeviště na pohyblivé konstrukci připomínající rameno jeřábu. Bylo to působivé v kině, v hledišti divadla možná ještě více.

Bude se hrát v Brně

Ze tří sólistů ovšem pouze jeden obstál bezezbytku, a to Tamara Mumfordová v roli Poutníka. Působila neobyčejně charismaticky, jako tajuplná mystická postava, ani muž ani žena, ani sen, ani skutečnost – nejspíš tak, jak to skladatelka s libretistou zamýšleli. Neustále k sobě přitahovala pozornost a především pěvecky si dovedla hrát s barvami a každému slovu dodala váhu a hloubku.

Fotogalerie

Její dva kolegové už tak zajímaví nebyli. Sopranistka Susanna Phillipsová sice vypadala půvabně ve své počáteční naivitě a nakonec dala průchod hněvu a zoufalství, ale z jejího zpěvu si nešlo představit, co vlastně sděluje. Basbarytonista Eric Owens, který před pár lety nadchnul v přenosech jako Wagnerův Alberich, příliš neodpovídal představě trubadúra už opticky, zvlášť v porovnání se skvělým dřívějším představitelem této role, barytonistou Geraldem Finleyem, jehož kreace je i na DVD. V porovnání s ním se Owens dost trápil i pěvecky, part je pro něj zjevně dost vysoko a pěvec nejspíš ani neví, jak s touto hudbou zacházet, jak ji mluvit a zpívat současně, prostě „rozehrát“ tak, aby dostala smysl.

Je to přirozeně velmi obtížná opera po všech stránkách. V březnu příštího roku chystá její českou premiéru Národní divadlo Brno. Za odvahu už má tedy rozhodně čárku.





Hlavní zprávy

Jak si snížit IQ tričkem
Jak si snížit IQ tričkem

Primitivní vtip, trapná anglická hesla, stereotyp a zoufalstvím vyždímaně designové dílny. Aneb pekelnosti českých e-shopů.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.