GLOSA: Metropolitní opera zvládla i kankán. Pomohli umělci z Broadwaye

Lehká múza občas zavítá i na vážené operní scény. Také Metropolitní opera má operetu na repertoáru a letos poprvé ji zařadila mezi sobotní kinopřenosy. Zvolila samozřejmě jednu z nejklasičtějších, Veselou vdovu Franze Lehára.

Renée Flemingová a Nathan Gunn v operetě Veselá vdova | foto: Metropolitní opera

Operetě nemá smysl podsouvat hluboké psychologické podtexty, nicméně tento příběh obsahuje cyničtější momenty než leckterá opera. Chudá dívka z fiktivní balkánské země Pontevedro zbohatne po výhodném sňatku a když její postarší manžel zemře ještě při líbánkách, stanou se její miliony předmětem touhy všech mužů. Riziku, že se během pobytu v Paříži provdá za Francouze, a její peníze tudíž odtečou z finančně zruinované domoviny, se snaží zabránit velvyslanec Pontevedra. Ovšemže nechybí šťastný konec, Hanna Glawariová si vezme dávnou lásku ze své vlasti, ve vzduchu však zůstanou viset otazníky. Asi jako když si divák říká, jak budou dál žít hrdinové komických oper od Mozarta.

Při vyvažování úsměvu s určitou hloubkou se režisérka z Broadwaye Susan Stromanová přiklonila spíš k tomu prvnímu a stvořila show hýřící kostýmy a vrcholící divokým kankánem v posledním dějství, v němž „vypomohly“ broadwayské tanečnice. Nicméně přes některé lacinější pokusy o humor režisérka neponížila operetu na primitivní frašku.

Franz Lehár: Veselá vdova

70 %

Metropolitní opera

kinopřenos 17.ledna 2014

Nebezpečí povrchního přehrávání a pitvoření se většina aktérů vyhnula, ostatně „veselý“ nemusí znamenat „ztřeštěný“. Zvláště veterán operních scén Thomas Allen, jenž si s jasnou dikcí vychutnal roli velvyslance a manžela-paroháče v jedné osobě. Anebo v MET debutující muzikálová hvězda Kelli O´Hara, jež v roli velvyslancovy manželky předvedla, co je to kombinace dokonalého zpěvu, herectví, komiky i tance.

Flemingové part nesedí

Méně suverénně působil tenorista Alak Shrader coby pařížský švihák Camille de Rosillon. Před kamerou více zabodoval barytonista Nathan Gunn jako Danilo Danilovič, flamendr a dávná láska Hanny Glawariové.

Nicméně inscenace byla vytvořena především na sopranistku Renée Flemingovou, jež se v titulní roli s úsměvem a v nádherných róbách elegantně pohybovala mezi dekoracemi. Bohužel i když celou dlouhou kariéru stavěla na dokonalé pěvecké technice, kterou přirozeně neztratila, nemá už její hlas někdejší plnost a ani její parádní výšky, například v závěru slavné árie Vilja, nebyly tentokrát tak čisté. Tento part jí prostě nesedí.

Navíc je otázkou, jak zpívané slovo znělo v hledišti, za orchestrem, který pod taktovkou Andrewa Davise nezněl tak lehce, jak by asi měl, a samozřejmě jak se v obrovském prostoru tohoto divadla neslo slovo mluvené. Anebo jak newyorské publikum vnímalo anglický překlad, jestli vystihl všechen vtip a rytmus německého originálu. A jak vůbec ze svého úhlu pohledu vnímalo dění na jevišti. Ale to je rozpor mezi divadlem a kterýmkoli kinopřenosem.