Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Otello je bílý a škrtí korektně. To je na Metropolitní málo

  15:58aktualizováno  15:58
Sezona kinopřenosů z Metropolitní opery v sobotu pokračovala Verdiho Otellem. Proslulá americká scéna představila světu novou inscenaci, která nedávno se vší společenskou parádou zahajovala letošní sezonu. Na plátně ovšem až tak „gala“ nepůsobila.

Scéna z Verdiho Otella v Metropolitní opeře | foto: Ken Howard/Metropolitní opera

V málokteré opeře je divák vržen do děje tak bleskově jako v Otellovi. Zuří bouře a režisér Bartlett Sher nasadil projekci rozbouřených vln. Jistě, nejde o žádné nové režijní kouzlo, ale jistý účinek to mělo. Následovala však víceméně statická, rozvláčná inscenace, která jen ztěžka doháněla Verdiho hudbu. Zasazena do blíže neurčeného 19. století, asi aby se vyhnula obvinění z „tradicionalismu“, nesdělovala už žádné emoce, žádnou myšlenku.

Z pohledu diváka v hledišti divadla snad mohly mít ještě efekt průsvitné a pohyblivé palácové stěny, ale v kině převládal pocit chladu a odtažitosti. Vlastně jediné, co upoutalo pozornost, byla Otellova bílá tvář. Je jistě zajímavější uvažovat o tom, proč je běloch a co by z toho mohlo vyplývat, než přemýšlet, kdy se černý make up rozteče úplně. Koneckonců na to, aby se člověk tragicky střetl s jinou kulturou, nemusí být vůbec Maur.

Nicméně tento nápad nebyl pořádně rozveden a rozehrán. To už jde na vrub i interpretům. Na výkonu lotyšského tenoristy Aleksandrse Antonenka, jehož naše publikum zná z nedávného pražského koncertu čtyř operních hvězd, je vlastně všechno korektní. Má mohutnou postavu, robustní hlas, náležitě valí oči, poctivě padá na zem a přetěžký part se snaží zpívat uvážlivě, pouze a jen vokálními prostředky, neschovávat se za vyrážené hrubé tóny, vzlyky a jiné „maskovací“ pomůcky.

Giuseppe Verdi: Otello

Metropolitní opera

kinopřenos 17.října 2015

Hodnocení: 65 %

A tak tomuto Otellovi plyne z hrdla jeden tón za druhým, ale jedinečná hlasová barva, horoucí emoce a pravdivá bolest takového Plácida Dominga nebo přirozená hrdost a nespoutaná vášeň Maria del Monaca (abychom jmenovali aspoň dva nejslavnější představitele Otella) mu chybí. I tu Desdemonu nakonec uškrtí, tedy v tomto případě udusí polštářem, tak nějak korektně.

Jako by četl zprávy

Připomeňme, že mezi mnoha představitelkami Otellovy novomanželky byla v Metropolitní opeře i Gabriela Beňačková, která ji ztvárnila roku 1999. Teď ji zpívá bulharská sopranistka Soňa Jončevová, která potvrdila skvělý dojem z červnového pražského koncertu. Nádherný, volně se rozpínající hlas musel jistě zaplnit i auditorium Metropolitní opery.

Jončevová byla nejvýraznější postavou produkce, ještě víc než Jago v podání barytonisty Željka Lučiće, který podobně jako Otello prošel inscenací nezaujatě, jako by vůbec nevěděl, jak slavného zlosyna vlastně zpívat a hrát. Lučić je dobrý vokalista, ale když měl přednést třeba slavné „Credo“, v němž Jago cynicky a velmi výmluvně odhaluje před obecenstvem podlou duši, působil jako pán, který v televizním studiu předčítá jednu zprávu za druhou.

Nejméně fádní korektnosti a nejvíce fantazie bylo nejspíš ve hře orchestru, který vedl dirigent Yannick Nézet-Séguin. Ale jak to znělo na místě, to si v kině lze jen představovat.







Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.