Nabucco poprvé v Metropolitní opeře zazněl až roku
V Nabuccovi doslova explodovala invence třicetiletého Verdiho. Ač se nejedná o jeho první operu, teprve toto dílo fakticky odstartovalo jeho strmou kariéru. Příběh o osvobození Židů z babylonského zajetí, okořeněný rodinnými problémy, ambicemi, láskou a žárlivostí, připomíná ve Verdiho hudebním zpracování smršť ohnivých hudebních čísel, která strhávají rytmickou vitalitou, melodickou invencí a přímočarou emocionálností.
Tato smršť svým způsobem smetla i samotný děj, sice relativně sevřený, ale z hlediska psychologické věrohodnosti zdaleka ještě ne tak propracovaný jako pozdější Verdiho díla. Zacházet s texty, potažmo s jejich autory se Verdi teprve měl učit.
Giuseppe Verdi: NabuccoDirigent: James Levine Režie: Elijah Moshinsky Přímý přenos z Metropolitní opery, kino Světozor, 7.ledna 2017 |
A nejen s texty, i s hlasy. Nadšení, vášeň a energie z vokálních partů přímo tryská. V případě Abigaille, domnělé dcery babylonského krále Nabucca, dokonce extrémně. Verdi part přetížil nároky do té míry, že každá zpěvačka se s ním v podstatě vydává na sebevražednou misi. V Metropolitní opeře se výzvy chopila ukrajinská sopranistka Liudmyla Monastyrska, která před pěti lety nadchla v kinopřenosu Verdiho Aidy technickou ukázněností, vášnivou lyrikou a přirozeností zpěvu.
To vše se ale od té doby kamsi ztratilo, nejspíš vinou nevhodně voleného repertoáru. A teď ke všemu tahle „zabijácká“ role. Monastyrska se sice se do tónů mocně opírá, snaží se rozpoutat spektakulární vulkanický zvuk, což se jí občas i daří, ale soprán, pokud má mít vůbec v téhle roli šanci na přežití, by měl v celém rozsahu připomínat pevný masív bez puklinky. A Monastyrské se onen masív při zpěvu už začíná drolit, spodní část mizí úplně. Člověk měl pocit, že slyší hlasovou sebevraždu v přímém přenosu.
Show ukradl sbor
Moc dobré to ale nebylo ani s Plácidem Domingem v barytonové roli Nabucca. Jistě, je nutné smeknout před pěvcem, jenž zanedlouho oslaví 76.narozeniny, za jeho výdrž, za to, že vůbec fyzicky dokáže zvládnout v běžném divadelním provozu takovou roli, běhat po schodech, lehat si na zem... Otázka ale je, jaký to má vlastně umělecký smysl. Stokrát opakovaný argument, že když Domingo začínal v zarzuelách jako baryton, může po celoživotní kariéře tenora začít zpívat barytonové role v operách, je mylný. Domingo není baryton, nemá jeho barvu, jeho hutnost a navíc už zjevně nemá ani fyzické síly, které by potřeboval, aby roli „udýchal“, výkon ho očividně stál velkou námahu. Navíc ztvárnit autoritativního vládce pohybujícího se mezi triumfem a pádem, ba šílenstvím, na to je Domingo zkrátka příliš jednotvárně milovnicky laskavý...
Smíšené pocity zanechali i představitelé dalších rolí. Basista Dmitrij Beloselskij jako velekněz Zachariáš začal impozantně, hlas zněl krásně, dokud se neukázalo, že místo efektních hlubokých tónů se ozývá jen neurčité chrchlání. Bez rušivých problémů prošli večerem jen představitelé dvou menších rolí, Jamie Bartonová jako Nabuccova právoplatná dcera Fenena a tenorista Russel Thomas jako její nápadník Ismael. Show si tak pro sebe ukradl sbor, který si svůj největší „hit“ Va pensiero po velkém aplausu zopakoval. A jistěže orchestr, řízený neúnavným Jamesem Levinem.
To úplně poslední, co v tomto kinopřenosu zaujalo, byla inscenace. Je jistě absurdní podsouvat Nabuccovi, zrozenému v 19.století a odehrávajícímu se v šestém století před naším letopočtem, pozdější politické i jiné souvislosti. Řešení, které zvolila Metropolitní opera, je ovšem zase opačný extrém. Mohutné kulisy na točně, pěvci dělající gesta odstrašující ve své prázdnosti, přiklusávající a odklusávající bojovníci, to všechno bylo spíš úsměvné než aspoň trošku dramaticky pravdivé. Nabucco rozhodně nepatří k nejlepším produkcím Metropolitní opery.
