RECENZE: Pomsta, šílenství, smrt. A výkon, jenž byl zralý na Oscara

Posledním představením, které Metropolitní opera v letošní sezoně odvysílala do kin, byla Straussova Elektra. Projekci věnovala památce zesnulého režiséra Patrice Chéreaua, který tuto svou inscenaci na nejslavnější americké scéně již nespatřil.

Měla to být jeho druhá práce pro Metropolitní operu, tou první byla inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu, kterou po prvním uvedení ve Vídni postupně přebralo několik dalších světových scén. Elektru vytvořil Chéreau původně pro festival v Aix-en-Provence, kde také měla premiéru, ale v Metropolitní ji už museli převzít jeho spolupracovníci.

Přesto výsledek svědčí o Chéreauově schopnosti rozehrát velké lidské drama. Opera z počátku 20. století zpracovává antický námět pomocí hudebních prostředků pozdního romantismu, které ovšem žene na hranici možností s cílem zachytit emoce vymykající se kontrole a přerůstající v šílenství.

Richard Strauss: Elektra

85 %

Dirigent Esa-Pekka Salonen

Režie Patrice Chéreau

Výprava Richard Peduzzi

kinopřenos z Metropolitní opery, 30.dubna 2016

Tomu odpovídá scéna představující holý betonový dvorek s železnými vraty, po němž se pohybují spíše stíny lidských bytostí, rozcuchané, oblečené v hadrech. Mezi nimi Elektra, žijící jen pro nenávist k matce Klytaimnestře, která se svým milencem zavraždila Elektřina otce Agamemnona.

Sopranistka Nina Stemme v titulní roli je nemrtvá, neživá troska, její hlas zní mocně a suverénně vyjadřuje divoké výbuchy zoufalství, nenávistnou ironii, ale i poslední zbytky něhy. Nakonec nepředvede choreograficky pečlivě připravený vítězoslavný tanec, ale jen pár křečovitých škubnutí. Pomsta je dokonána, vrazi jsou mrtví, zůstává však prázdno.

Jestli se sebesilnější hlasy dostaly přes mohutný, barvami překypující orchestr, který vedl dirigent Esa-Pekka Salonen, přirozeně nešlo v kině posoudit. Sopranistka Adrianne Pieczonka v úloze Elektřiny sestry Chrysothemis svůj hlas přepínala. Herecky ovšem naplno vyjádřila jinou, světlejší vášeň, touhu po normálním životě. Orest má v této opeře spíše statickou roli mstitele bez vnitřního konfliktu a basista Eric Owens z ní nevybočil.

Jak na vnitřní démony

Nicméně byl tu někdo, kdo dokázal, že každou postavu lze obohatit vlastním vkladem, třeba i v neobvyklém slova smyslu - Waltraud Meierová. Klytaimnestra se jistě dá pojmout jako extravagantní, hysterické a téměř groteskní monstrum, nápadně pronásledované děsivými nočními můrami. Meierová je jiná. Její Klytaimnestra se úporně snaží zachovat důstojnost, o vnitřních démonech vypovídají jen zdánlivě nenápadné náznaky v gestech a mimice. Dokonce jako by v ní zůstaly stopy lidství.

Třebaže Straussova opera nezmiňuje všechny předchozí příběhy, člověka napadne, že tato žena si dobře pamatuje, že Agamemnon, než byl sám zabit, bez slitování obětoval dceru Ifigenii. Meierová umí vytěžit hodně z mála i ve zpěvu. Její mezzosoprán je lehčí a štíhlý, ale natolik perfektně a inteligentně ovládaný, že velká gesta vůbec nepotřebuje a přitom sdělí vše, co sdělit má. Před kamerou to byla rozhodně kreace hodná Oscara. Kdyby se udělovaly ceny i za výkony v epizodních rolích, tak by se jistě našli kandidáti mezi představiteli úložek, jichž v Elektře není málo, a přitom mají dramatický význam. I na tom se ukazují možnosti světové scény.