Přibližně od roku 1984, kdy režisér Rob Reiner dokonale zesměšnil ve snímku Hraje skupina Spinal Tap velikášství, zaslepenost a megalomanství hlučných rockových kapel, je natáčení "vážných" hudebních filmů ošemetné.
Kapela Metallica se ve svém novém koncertním thrilleru Through the Never, natočeném pro velká plátna režisérem Predátorů Nimródem Antalem, tváří nabubřele a velikášsky, jako by slavná hudební komedie nikdy neexistovala. Ze scény jí šlehají ohně, až hoří technici, a namísto repliky Stonehenge tu z pódia "vyvstává" socha Spravedlnosti, která se ke konci efektně rozpadne.
Do koncertního záznamu pořízeného 3D kamerami se navíc prolíná podivný apokalyptický a halucinogenní příběh mladíka Tripa. Pracuje v týmu kapely, dostane úkol vyzvednout z uvázlého náklaďáku tajemný předmět a na jeho cestě explodují ulice nepokoji, na lampách se houpou oběšenci a jde po něm sviňák v masce na koni. Efektní kamera a prolínání mezi písničkami bohužel nezastiňují fakt, že uměle roubovaný celek nedává moc smysl.
Uvěřitelnost toho, že koncert je autenticky nasnímaný, bere ke konci kvůli příběhu úplně za své. A zoufalé hledání záběrů, ze kterých bude dění na pódiu vypadat 3D, je po pár minutách plastických paroháčů, rohů zesilovačů, mikrofonů a nájezdů shora na pleš bubeníka Larse Ulricha skoro k smíchu.
Zbývá hudba, kterou Metallica, stylizovaná do role antických rockových bohů, hraje s filmovou dokonalostí a nevynechává u toho slavné skladby jako Nothing Else Matters či Master of Puppets. Kdo byl na jejich živém vystoupení, pozná, že lépe než ve skutečnosti. Chodit na metalový koncert do kina je taková hloupost, jak to zní. Alespoň do doby, než tam začnou točit pivo do kelímku za dvacku.
23. září 2013 |
