Herečka Meryl Streepová letos oslaví šedesátiny. | foto: Reuters

Meryl Streepová: Kdybych nebyla herečka, kreslila bych komiksy

  • 7
Nikdo nemá tolik nominací na Oscara. Nikdo jich taky tolik nepromarnil: z patnácti proměnila Meryl Streepová jen dvě, a to už je to víc než čtvrtstoletí. Nevypadá však, že by ji to trápilo, u rozhovoru si dokonce občas zpívala.

Ani letos, kdy měla herečka šanci získat sošku za film Pochyby, jí Akademie nepřála. A to přesto, že přísnou řádovou sestru v něm hraje famózně a že Oscar by byl skvělý dárek k blížícím se šedesátinám. "Budeš se s tím muset srovnat, Meryl," řekla jí Kate Winsletová, když ji porazila.

Meryl Streepová se s ničím srovnávat nemusí. Raduje se ze své práce, dětí a také z úspěchu muzikálu Mamma Mia!. Ano, stále ještě.

Zlaté globy - Meryl StreepováNatočila jste spoustu filmů, ale muzikálem Mamma Mia! lidem opravdu žijí. Čekala jste to?
Věděla jsem, že bude mít úspěch. Že MUSÍ mít úspěch. Ale přiznám se, že jsem si neuměla představit, jak velký bude. Všichni mí známí, známí mých známých i děti mých známých už mají Mamma Mia! doma na DVD a pokaždé, když se na něj kouknou, volají, jen aby mi řekli, jak úžasně se bavili. Takže můj život po Mamma Mia! ani nemůže být jiný než báječný (zpívá si úryvek  písně).

Meryl Streepová v 5 číslech

1949 - V červnu to bude přesně šedesát let, co přišla na svět. Bylo to v 8.05 ráno a rodiče ji pokřtili Mary Lousie.
15 -V počtu nominací na Oscara je Meryl rekordmanka, nasbírala jich už patnáct. Proměnila ovšem "jenom" dvě.
1979 - První film natočila v roce 1977, už o dva roky později dostala prvního Oscara (film Kramerová versus Kramer)
4 - S Donem Hummerem, sochařem, kterého si vzala před jedenatřiceti lety, má čtyři děti.
5 000 000 - Když jako začínající herečka čekala na casting, musela prý přespat na lavičce v parku. S pětimilionovým honorářem, který dostala za roli ve filmu Ďábel nosí Pradu, už si může dovolit víc.

Vypadá to, že si doma pořád ještě zpíváte... 
To zase ne, zpívám už jen takhle před novináři. (smích) Moje děti svého času doma tančily, ale už je to taky přešlo. Teď mají novou zábavu: telefonují si s kamarády, obzvlášť když nejsem doma.
 

Není pravda, že za všechno může žena

Do kin přichází film Pochyby, za který jste byla nominovaná na Oscara. Jak vás vůbec napadlo, že byste právě vy byla dobrá pro roli jeptišky, která se urputně snaží zakonzervovat na moderní církevní škole středověký řád?  
Roli sestry Alojsie mi nabídl sám režisér John Patrick Shanley. Pochyby se hrály už nějaký čas na Broadwayi, viděla jsem  je, protože v nich hrála moje kamarádka Cherry Jonesová. A byla tak úžasná, že jsem nechápala, proč chce Patrik obsadit mě, a ne ji, neuměla jsem si představit, že bych to zahrála líp. Tak jsem mu o svých pochybnostech řekla. Vysvětlil mi, že chce  svou hru natočit úplně nově a potřebuje nové tváře, což na mě zabralo. Když jsem pak dostala požehnání i od samotné Cherry, nebylo co rozmýšlet. Svou roli navíc sehrál i fakt, že jsem vyrůstala kousek od kláštera, a dokonce jsem jeden čas  chodila i do církevní školy. Zkrátka jsem k tomu tématu měla co říct i sama za sebe.
 
Z filmu Pochyby - Meryl Streepová a Philip Seymour HoffmanMluvíte o církevní škole. Jste věřící? 
Nejsem věřící ve smyslu nějakého organizovaného náboženství. Ale ateistka taky nejsem. Otázkami smyslu života a morálky se hodně zabývám, jen kvůli tomu nemusím chodit do kostela.
 
V Boha tedy věříte? 
A v jakého? Popište mi ho a já vám řeknu, jestli je to on (smích). Ne vážně, víru nezavrhuju, ostatně studovala jsem ji na univerzitě a dodnes ve spoustě otázek nemám jasno. Ale popuzuje mě, jak v církvi lidé dokážou spojovat věci, které spolu nesouvisejí, jen proto, že se jim to hodí. To podporovat nemůžu.
 

Říká se o ní...

...že je živel.

"Je tam někdo?" ozvalo se zpoza dveří, kteří agenti Meryl Streepové bezpečně uzamkli, aby se snad za hvězdou nedostal  někdo nežádoucí. Výsledkem bylo, že se hvězda nemohla dostat za námi, novináři. A také že když jsme ji vpustili dovnitř, byla tak nastartovaná, že jí ti samí agenti po dvaceti minutách marně ukazovali na hodinkách, že "už je čas". Meryl odmítala skončit, byla v ráži. Nutno říct, že být v ráži u Streepové neznamená jen to, že zpívá a tančí po místnosti jako smyslů zbavená. Znamená to taky, že odpovídá důkladně a s rozmyslem. Člověka její váhání nejdřív zaskočí – snad se neptám na něco nevhodného, napadá vás. Záhy ale zjistíte, že slavná herečka jen bere každou otázku vážně. Že nad ní přemýšlí.

Kdy jste poprvé přišla na to, že vám církev a její učení tak úplně nesedí? 
Velmi brzy. Překvapivě brzy. Konkrétně ve chvíli, kdy jsem si přečetla Bibli a dozvěděla se, že ženu stvořili z nějakého kusu žebra. Všechno ve mně křičelo: vždyť to je přeci naprostá blbost! A pak se to jen nabalovalo. Zjišťovala jsem, že podle církve za vším zlým, co na světě je, stojí žena. Počínaje Evou, která utrhla jablko hříchu, až po mě. Tedy o mně se v Bibli samozřejmě nepíše, ale jako ženu mě všechno to svalování viny na ženy uráželo. Rozumný člověk přece ví, že to není pravda.
 
Jak se vám s tímhle postojem hrála jeptiška? 
Báječně. Ne, vážně! I církev jsou jen lidi. A lidi chybují, jsou ovládaní vášněmi, emocemi, pošetilostí. I jeptiška je člověk. A člověka už zahrát zvládnu (smích).
 
Setkala jste se při natáčení s nějakými řádovými sestrami? 
Samozřejmě, to na tom také bylo to nejzajímavější. Byla jsem za nimi ve dvou pečovatelských domech, dokonce jsem se setkala i se sestrou Peggy, která učila Patricka a inspirovala ho k postavě pokrokové sestry James. Byla to úžasná osoba i ve svém požehnaném věku, takové světýlko. Pořád zářila.
 
Takže jste se nakonec v klášteře cítila dobře? 
Byl to fantastický zážitek. Osvobozující. Představte si ženy, které jsou staré, chodí v divných hábitech, všichni je mají tak trochu za podivínky, ale jim je to jedno. Co víc, jsou samy sebou a jsou šťastné. Jak vypadají, je jim úplně fuk. Máme se od nich hodně co učit. A taky v sobě mají spoustu lásky. Když mi umírali rodiče, chodila jsem za nimi do nemocnice, ale tam ta láska nebyla. Tady jsem si připadala jako doma. Tyhle ženy opustily rodiny, když jim bylo osmnáct, a domovem je pro ně místo, kde žijí. Hodně mě to vzalo.  

Jak si správně navléknout punčochy

Musela jste se naučit i nějaké praktické věci ze života jeptišek? 
Spoustu věcí. Nejnáročnější bylo oblékání. Uvázat na sebe všechny ty loktuše vůbec nebylo jednoduché, je v tom systém a vy ho musíte bezchybně zvládat, jinak nebudete věrohodná. Učily jsme se, jak pohybovat rukama, aby zápěstí nevykouklo víc, než má, nebo třeba jak si správně navléknout punčochy. Každá maličkost byla důležitá.

Meryl Streepová a Amy Adamsová
 
Film se odehrává v šedesátých letech. Vzpomenete si, co jste v té době dělala vy? 
Byla jsem teenager, ve stejném věku jako děti z filmu. Chodila jsem do církevní školy v New Jersey. Vlastně mě z ní zrovna vyhodili.
 
Po tom, co jste vyprávěla, je asi jasné proč... 
Moment, mě tehdy štvaly úplně obyčejné věci! Ne víra, ale ten řád, který jsme museli dodržovat. Například se nesměly nosit šperky. Dovedete si představit, co to je pro třináctiletou holku? Trpěla jsem. Ale s církví jsem byla v kontaktu i poté, co mě vyhodili. Kamarádi totiž chodili do katolické školy a já s nimi měla matematiku. Nutno říct, že jinak matematiku zbožňuju, ale tenkrát jsem ji nenáviděla, nerozuměla jsem absolutně ničemu. Učila se totiž v latině. Přesto mě to tam bavilo, mělo to atmosféru. Dodnes si přesně vybavuju zvuk zvonu, kterým se svolávalo na hodinu (předvádí ho). Brzy se ale všechno změnilo, přišli hippies, kluci s dlouhými vlasy, docela šok po takové zkušenosti. Vůbec se mi nelíbili. 
 
Meryl Streepová - Zítra nehrajeme!Vyprávěla jste o tomhle někdy svým dětem? 
Zrovna nedávno jsem se tu dobu pokoušela popsat dceři a nevěděla jsem jak. Přestože si ji tak dobře pamatuju. Pak jsem ale shodou okolností našla časopis z roku 1967. Ležel na dně mého pletacího košíku - víte, já hrozně ráda pletu, ten šál, který nosím ve filmu, je moje práce! No, a jak jsem tím časopisem listovala, došlo mi, že lepší obraz doby, ve které jsem vyrůstala, nemůžu své dceři poskytnout.
 
Co v tom časopise bylo? 
Celostránkové inzeráty pro ženy v domácnosti. Byl to totiž ženský časopis, jmenoval se Christine. V jednom stálo: "Dámy, zajímá vás, zda existuje mužská profese, kterou můžete vykonávat jako žena? Jistě. Staňte se účetními." Rozumíte? Jediná realizace, kterou ta doba nabízela ženám, byl stůl v kanceláři a mechanické počítání. Ve škole, kam jsem chodila, jsem měla učitelky, které by dnes pracovaly jako právničky, lékařky či novinářky. A oni jim nabízeli tohle. A ještě na jeden inzerát si vzpomínám, byl určený "tvůrčím" ženám: "Toužíte se stát spisovatelkou? Pište a posílejte nám své texty, manžel se to nedozví." Za to bych vraždila. 

Stačilo v sobě najít jeptišku

Když už jsme u těch profesí: nepřemýšlela jste někdy, co byste dělala, kdyby z vás nebyla herečka?
To vím úplně přesně, kreslila bych. Hodně by mě bavil animovaný film nebo komiksy. Už jsem si říkala, že až jednou praštím s herectvím, něco takového spáchám. Zatím jsem neměla odvahu.
 
Byla by škoda, abyste končila, jako herečka sbíráte jednu cenu za druhou. Mimochodem, píšete si stále ještě děkovné řeči? 
No jéje, pokaždé. Už jsem jich napsala tolik, že by to vydalo na knihu.

Dá se říct, která cena je pro vás nejhodnotnější? 
Každá cena je důležitá. Zlatý glóbus a Oscar – to jsou samozřejmě zvláštní kapitoly, ale já osobně si nejvíc vážím ceny, kterou udělují herci. Znají profesi, dokážou odhadnout, kolik úsilí ta která role stojí. Když mě ocení, znamená to, že si mé práce opravdu váží. A taky že můj film viděli, což je u herců vzácné (smích).
 
Kolik úsilí vás stála sestra Alojsie? 
Hodně i málo, jak se to vezme. Stačilo mi v sobě najít jeptišku.

Meryl Streepová - Ďábel nosí PraduMeryl Streepová - Hrdinové a zbabělci
 
Prosím? 
No opravdu. Zní to legračně, ale když takzvaně pracuji na postavě, znamená to, že ji v sobě musím odhalit. V případě Alojsie šlo o hledání předsudků, které ji zaslepují. A to nebylo nic těžkého, všichni nějaké máme. Pak už jsem si jen snažila představit, jak se ženě s tolika předsudky žije, kde se v ní berou a jak moc jimi trpí. Věděla jsem, že musí působit přísně, odtažitě, až děsivě, ale taky jsem v ní viděla člověka a pátrala jsem po životě, který vedla. Co dělala před vstupem do kláštera, za koho se vdala, jestli byla bohatá, jaké měla jako žena možnosti. Když si tohle všechno promyslíte, stojí před vámi hotová postava, není to žádná věda. Tedy samozřejmě když máte dobrý scénář.
Vy sama pochybujete hodně nebo málo?
Málo. Vlastně skoro vůbec, což je hrozné. Často mám pocit, že jsem si něčím naprosto jistá, a pak se ukáže, že jsem se mýlila. Holt jsem taky jen člověk.