Divák se však skoro hodinu předtím utápěl v nekonečných a nezajímavých snech hlavního hrdiny, jež jsou sice pastvou pro scénografovy nápady, ale ani neposunují příběh dopředu, ani nepřinášejí zajímavou hudbu.
Mertova hudba si libuje ve spojení zdánlivě nespojitelného. Chvíli máme pocit, že posloucháme velké secesní dílo s prvky tragédie, chvíli jeho opera připomíná hudební filmy z doby po druhé světové válce.
Tedy spíš než Mertova oblíbeného Leonarda Bernsteina něco jako Srdce v deliriu továrníka René Skalského z filmu Pytlákova schovanka v kombinaci s masovými sbory z Kubáňských kozáků.
Schopnost spojovat tyto prvky beze vší ironie a s naprosto vážnou tváří je tím nejdráždivějším momentem La Roulette a možná i hlavním důvodem, kvůli němuž stojí za to operu vidět.
Scéna tentokrát nijak nešokovala. Árie zpívaná na invalidním vozíku není nic, co by dnes v opeře vyráželo dech. Daniel Dvořák hodně těžil z úhledného kontrastu mezi barvitými sny plnými pavouků, komárů a plameňáků a občanskou šedí některých sborových scén.
Výkony zpěváků byly celkem solidní, zvláště obě ženské role, Sharon Jany Štefáčkové a Sára Marie Haan, nebyly jen statickou pěveckou produkcí.
Striptýz Sharon v předposledním obraze však bohužel nebyl dotažen do konce. Tomáši Černému se v hlavní roli Víta vydařilo především závěrečné umírání autobusem poraženého bankovního lupiče. Publikum ocenilo i Bohuslava Maršíka v roli všudypřítomného tajemného Tlouštíka. Merta napsal i několik efektních sborových scén, které podtrhují dojem, že jde o klasickou operu, jak se sluší a patří.
Po neslaných nemastných muzikálech se zdá, že v operním žánru našla dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša konečně svou parketu. Silné jsou především některé jednotlivosti a detaily. Architektura celku však připomíná spíš chaloupku na kuřích nožkách než moderní dílo.
