Vůbec neděláte film. Nechybí vám?
Práci mi dává divadlo. Dřív mi ji dával Barrandov, ten teď není. Byl jsem zvyklý pracovat pro toho, kdo mi dá slušnou práci. Na to, abych o ni někde prosil, jsem moc nafoukanej.
Co když už nikdy nic nenatočíte? Není vám to líto?
Když nenatočím film, tak to nebude žádné neštěstí. Chci být užitečný, dokud mám ještě sílu. A myslím, že užitečnější je dělat divadlo než ztratit dva roky života něčím, o čem nevím, jestli to bude za to stát.
Přesto asi byla doba, kdy jste točit chtěl a byl ochoten kvůli tomu udělat nějaké ústupky.
Bez těch mých ústupků a ústupků jiných lidí by film a kultura vůbec zůstala v rukách bolševických patolízalů. Nechtěl jsem, aby filmy točili jen Sequensové, Balíci, Vorlíčkové a jim podobní.
Najde se občas někdo, kdo vám to vyčte? Kdo řekne, že jste málo trpěl, že jste mohl pracovat v cizině, že jste podepsal antichartu?
Nechtěl bych mluvit o utrpení. Stalo se mi to, co se stalo mnoha mým spoluobčanům, kteří se nechtěli pokořit před čistkami, které nastaly po ruské okupaci. Měl jsem čerstvého Oscara, a přesto jsem byl první, komu zakázali točit. Nejen ve filmové branži, všude nastala příležitost lidem slabých povah, aby si loajalitou k novému režimu začali budovat kariéru. Několik méně úspěšných kolegů mohlo díky své přizpůsobivosti na Barrandově diktovat. Postarali se, abych nejen já, ale celá moje generace a taky Vláčil, Krejčík a další šli z kola ven. Po několika letech rodná strana nahlédla, že ti loajální ji moc velkou slávu nedělají. A tak jsme mohli Jireš, Vláčil, Chytilová a další být pomalu a opatrně připuštěni k práci.
Abychom nezamluvili tu antichartu...
Přišla Charta a s ní anticharta, možnost, jak nás opět od práce odstranit. A to už jsem si řekl, že to si nenechám líbit.
Prosím? Snad jste se nevzepřel?
Řekl jsem si, že radši podepíšu antichartu, než abych zase pár let žil jako neužitečný penzista. Bohužel celá kampaň o antichartistech, která před časem proběhla, postihla ty nepravé. O těch, kteří si z okupace a z anticharty udělali kariéru, mlčela.
Š e d e s á t á l é t a ? Š ť a s t n á é r a
Jak vidíte teď, s odstupem, šedesátá léta?
To byla šťastná éra. Navzdory bolševikovi jsem žil v naději, že se svět vyvíjí k lepšímu. Že lidé budou čím dál vzdělanější a poučenější, a že tak jak se rozvíjí civilizace, věda a schopnost myšlení, bude se rozvíjet i lidský rozum a že se pomalu bude měnit k lepšímu i ten režim.
To jste si vážně myslel?
Jo. A pak jsem tu naději ztratil a myslím, že nejen já. Historie a další prožité roky ve mně vzbudily obavu, že mocichtivost a sobectví nad rozumem většinou zvítězí.
Naplnil se ten strach?
Když je mi už víc než šedesát, tak se mi to potvrzuje. Do určité doby literatura, umění, kultura vůbec povzbuzovala v lidech vědomí, co je to slušnost, lidskost. Byli jsme vedeni k tomu, že prospěch celku má být nadřazen prospěchu jednotlivce. Teď si tuto jednoduchou pravdu sice ještě pamatujeme, ale v denní praxi na ni snadno zapomínáme. S vírou ve všemohoucnost trhu zmizela vůle k lidské soudržnosti. Ideálem současníka je individualismus, to, že se má člověk starat jen sám o sebe. Z filmů i z literatury zmizel soucit.
Přesto tvrdíte, že jste teď šťastný, jak jste nikdy nebyl. Není to trochu paradox?
Ve svém soukromí šťastný jsem. Mezi svými blízkými, v divadle, cizí lidé mi při náhodném setkání vyjadřují sympatie, mají mě rádi.
A dřív jste takhle šťastný nebyl?
Do své třicítky jsem byl šťastný, ale nevěděl jsem o tom. Všechno, co jsem udělal ve filmu i na divadle, mělo bez velké námahy úspěch. Bral jsem to jako samozřejmost. Každý rok jsem udělal jeden film, vyhrával ceny na festivalech a myslel jsem si, že to tak bude až do penze. Že to byla šťastná doba, to jsem si uvědomil, až když bylo po všem. Když mě bolševik odstřihl od práce. Dneska, po šedesátce, je mi líp. Mám klid, dovedu si to vychutnat. Člověk si často neuvědomí, že je opravdu šťastný, ale já teď mám, pokud nečtu noviny, harmonický život a uvědomuji si to.
Ve srovnání s tím, co jste před chvílí řekl o tom, že svět je čím dál tím horší, to zní zvláštně.
Když si pamatujete, co bylo a vidíte, co je, můžete si domyslet, co bude. V tom tkví asi věčné kverulantství starších: v lidské paměti zůstává spíše to dobré. Paradox je v tom, že tahle země žije ve šťastné chvíli. Je relativně bohatá, snad poprvé v historii nemá žádného vnějšího nepřítele. A přesto je uprostřed krize. Krize mravní. Před zlem se sice navzájem okřikujeme, ale nepovzbuzujeme se k dobru. Na opravdové darebáky jsme slabí. Nejspíš proto, že ve velké většině všichni podvědomě cítíme špatné svědomí.
Jste optimista?
Jsem spíš skeptik. Ale snažím se zachovat si pozitivní myšlení. To je v české tradici. Kdysi to řekl hezky Jiří Suchý: Žijeme z dědictví Karla Čapka, Voskovce a Wericha,
|
JIŘÍ MENZEL |
|
Narodil se 23. února 1938 v Praze. V roce 1961 vystudoval Filmovou fakultu Akademie múzických umění, obor režie. V letech 1965-1991 byl režisérem Filmového studia Barrandov, od roku 2000 je uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech. |
A toho se držíte?
Už na škole jsem si řekl, že bych chtěl dělat filmy tak, jako Božena Němcová psala Babičku. Cesta ze životního srabu spočívá v hledání ideálu, schopnosti vidět, že by svět mohl být jiný. Je snadné ukazovat svět z té nejhorší stránky a vzbuzovat v lidech přesvědčení, že to tak má být, že se s tím nedá nic dělat. Tenhle současný trend nesdílím. Povzbuzovat je potřebnější než deprimovat. Když jdete zezadu k Vinohradskému divadlu, tak vidíte na jeho fasádě zlacený nápis: Dobru, Pravdě, Kráse. To je moje krédo. Jsou to sice slovíčka nemoderní, ale v době malicherných zlob, hloupých lží a všeobecného kultu ošklivosti nejsou tak úplně zbytečná.
Budete se toho držet i za cenu toho, že se k vám nikdo nepřidá, naopak, že vás označí za kýčaře?
Kýč mi nevadí. Mně vadí póza. Nebo křeč v pachtění po úspěchu.
Copak jste sám nikdy nepocítil touhu po úspěchu, ani v mládí ne?
Netrpěl jsem přehnaným sebevědomím. Úspěchem pro mne bylo dostat práci a odvést ji co nejlíp. Když jsem točil svůj první film, chtěl jsem ho udělat tak, abych měl právo pracovat dál, natočit další film. Touha po úspěchu vede ke křeči.
N a b a r o v é s e d á n k y n e j s e m
Vraťme se do šedesátých let. Jaké jste tehdy měli podmínky k práci?
Ideologický tlak z padesátých let slábl. Pan Hrabal to hezky charakterizoval: Bolševik tlačí na dveře, aby je zavřel, ale stačí malinko strčit nohu mezi dveře a ve škvírce je úžasná síla.
No dobře, ale jak to třeba vypadalo s penězi?
Filmy nestály tolik jako dneska a v kinech nebyla tak velká konkurence. Co se vydělalo na filmech zahraničních, dalo se do výroby filmů českých. Stát měl monopol a diktoval si ceny. Tenkrát nebyl problém v penězích, aspoň já to tak cítím. Měl jsem štěstí, že přede mnou Miloš Forman, Věra Chytilová a další měli úspěch se svými filmy a já měl po nich otevřenou cestu.
Kamarádili jste se spolu?
Chodili jsme spolu do školy, měli společné semináře, projekce, ve společenství žáků a kantorů se tříbily názory, všichni jsme věděli, co se nám na režimu nelíbí. Myslím, že jsme byli k sobě přátelští, ale žádné klubové společenství neexistovalo. Filmaři nové vlny byli pohromadě jen jednou, kdy jeden poslanec interpeloval v parlamentu proti filmům Věry Chytilové a Jana Němce. Sešli jsme se, abychom k tomu sepsali protest. Pak jsme se společně vyfotili. V Krakovské ulici před domem, kde bydlel Pavel Juráček. Byla tam taková ohrada s pískem, a to je tahle fotka, která tu visí. To byl jediný moment, kdy jsme byli všichni pohromadě.
S kým jste tedy kamarádil nejvíc?
S Evaldem Schormem a Věrou Chytilovou. Byli jsme spolu v ročníku. Sám jsem nikam moc nechodil, byl jsem rád doma. Tedy, rád jsem chodil do kina nebo do divadla. Ale typ na barové sedánky nejsem. Chodil jsem brzy spát. Barrandovský kádrovák mi to později vyčítal: My na vás nic nevíme, nikam nechodíte, žádný hlášení tady o vás nemám.
Čím jsou podle vás filmy takzvané nové vlny dodnes tak úspěšné?
Měli jsme víru, že film musí být o něčem, že se autor nemusí zabývat jen svou vlastní maličkostí. Každý z nás pod tím bolševickým tlakem měl chuť něco sdělit. Proto v těch filmech přetrvává pozitivní náboj, naděje.
V dnešních dílech vám to chybí?
Současný film, ale i literatura a umění vůbec nacházejí zálibu ve věcech, které na mne působí depresivně. Tvůrčí člověk má mít otevřené oči ke špatnostem, ale neměl by je vychutnávat. Měl by umět povzbuzovat své diváky a čtenáře k tomu, aby neztratili chuť žít.
 Filmový a divadelní režisér Jiří Menzel. |
 Filmový a divadelní režisér Jiří Menzel. |
 Filmový a divadelní režisér Jiří Menzel. |
 Filmový a divadelní režisér Jíří Menzel. |
 Režisér a spisovatel. Podle knih spisovatele Bohumila Hrabala natočil Menzel pět filmů: Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek a povídku Smrt pana Baltazara ve filmu Perličky na dně. |
 Režisér a herec. "Oscarový" film se teprve natáčí. Hlavní roli v Ostře sledovaných vlacích dostal tehdy třiadvacetiletý Václav Neckář. |
 Režisér a Oscar. Slavnou sošku předal 10. dubna 1968 Jiřímu Menzelovi za Ostře sledované vlaky americký komik Danny Kay. |
