Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Melancholický jezdec Bolek Polívka

  12:29aktualizováno  12:29
Vypil dvě minerálky a malou kávu a byl nostalgický. Možná to bylo tím, že ho čekalo představení Pro dámu na balkoně, která je podle jeho vlastních slov „o samotě a naděje v závěru je velmi podivná". A tak jsme spolu mluvili o stáří, sestupu a o koních. Klaun? Ne, tentokrát osamělý jezdec v krajině života.

Připadáte si starý?
Doba, kdy byl člověk mladý a nesmrtelný, je pryč. Někdy mi připadá, že už to ani není pravda. Jsem ve věku, kdy se stáří snoubí se zkušeností, nedá se nic dělat.

Jak se v tom cítíte?
Není to špatné. Pochopil jsem přítele, který říkal, že by chtěl mít pořád padesát. Ale zase mám jiného, který totéž říkal o šedesáti, protože mu v té chvíli tolik bylo. Uvidíme.

Ve své práci jste dosáhl vrcholu někdy kolem třicítky. Tehdy se o vás psalo, že to, co děláte, je vrcholem českého divadla té doby, byl jste slavný po celém světě. Ve srovnání s tím všechno, co jste dělal potom a co děláte teď, musí nutně vypadat jako sestup.
Rád cituji větu malíře Matisse: „Namalovat obraz ve dvaceti - nic snazšího, ale zkuste to v padesáti." V padesáti přemýšlíte i o tom, jestli se neopakujete, jestli se vaše umění nestalo rutinou, řemeslem. Pokud se opakujete, musíte si lámat hlavu proč, jestli tím dáváte tomu, co děláte, nějakou novou kvalitu, nebo je to jenom variace. Ty otázky se opakují a dotírají pořád a pořád a nemáte je vyřešeny, protože se vyřešit nedají. Jsou to chuchvalce mlhy, někdy chuchvalce hlenu. Ale čím dál jasněji vám vystupuje před očima vaše stálé téma.

Jaké je vaše téma?
Samota. Ve všech mých komediích je nějaký tragický základ. Připadá mi, že pokud se člověk k tragickým věcem přiblíží hrou, snadněji se s nimi vyrovnává. Takže samota a naděje, to jsou má dvě stálá témata, která se opakují ve všech mých inscenacích.

Nepůsobíte dojmem člověka, který by byl sám. Nebo si musel připadat osamělý...
Dojmy jsou dojmy. Konzervy jsou taky krásně barevné a jejich obsah bývá podivný. Nejkrásnější lahev neskrývá nejlepší víno. A jak říkají koňáci, „barva nezávodí". Něco jiného je samota vnější a něco jiného samota vnitřní. Já vím, že působím jako veselý chlapík, kterým chci být, se smyslem pro humor, který doufám mám. Ale to neznamená, že jsem nezažil spoustu smutných věcí. Jsem rád, že se s nimi vyrovnávám humorem a že potom legrace, kterou dělám pro lidi, má svůj obsah.

Co vás v životě nejvíc zasáhlo?
Co odpovědět? Maminka měla nad postelí, které se říká smrtelná, takovou tu hrazdičku, aby se mohla nadzvednout. Jednou ji vzala do rukou a vzkřikla „Vijé!" jako na koňské spřežení. V té nejsmutnější a nejkrutější chvíli měla moje matka dost síly na to, aby mě chtěla pobavit... Samozřejmě, že mě zasáhl odchod mých rodičů. Najednou jsem přišel o základní jistotu, spolehnutí, spočinutí. S matkou odchází navíc i samozřejmé odpuštění. Matka je stvořena k tomu, aby odpouštěla, a já jsem toho pilně využíval. Najednou jsem musel začít hledat odpuštění sám v sobě. Do toho vztahy a lásky a rozchody. Ale jsou i věci radostné a přeradostné - umře bratr a pak se mu vzápětí narodí vnuk, takže si hraju s tím kloučkem a hraju si vlastně s bratrem, hledám v něm jeho podobu.

Máte i spoustu úžasných vlastních dětí...
No jéje. Je takovou zásadou, nebo je to snad výchovou, nedávat příliš najevo, jak má člověk své děti rád. Myslím si, že je lepší na ně působit zdálky a nenápadně než takovou tou každodenní rodičovskou knutou.

Opravdu?
Samozřejmě, že to taky může být výmluva. Člověk provede v životě pár kopanců a hloupostí a musí si to omluvit, najít v sobě advokáta, i když v usínání se stejně dostaví prokurátor a začne obviňovat. Ale ráno zase zvítězí advokát.

Já, kůň a pes

Jak byste pojmenoval své současné životní období?
Sladkobolné. Taky tomu říkám já, kůň a pes. Vezmu koně, vyjedu do lesů, někdy i bez psa. Samota ve dvou - a ten druhý je kůň. Tam se cítím nejlépe. Meditativně. Jako jezdec v krajině. Často mluvím v uvozovkách. Cítíte je?

Koně jsou teď součástí vašeho života? Ale dlouho jste byl městský člověk, pořád někde na cestách po světě.
Četl jsem v časopise Jezdectví, že se člověk musí naučit myslet jako kůň, když chce být dobrý jezdec. Já už jako kůň myslím, dokonce i tehdy, když nejsem v sedle. Koně vždycky hráli v mém životě zvýšenou roli. Teď jich máme v Olšanech patnáct, ale nejsou všichni moji, někteří jsou mých přátel. Koně a psi a kočky...  A skoro v každém mém představení je kůň.

Jste svou podstatou statkář? Čím byli vaši rodiče?
Jenom strýc byl kulak, můj tatínek byl drogista-výrobce. Ale hlavně byl ochotník. Maminka byla v domácnosti a byla hlavně maminka. U nás se odehrávaly scény! „Až umřu, ty mě jen překročíš a budeš spokojeně žít," volala maminka za tatínkem. On otevřel dveře, udělal velký krok. Maminka se zeptala: „Co blbneš?" A on odpověděl: „Nacvičuji." To, že mám rád přírodu a louky a koně, je možná reakce právě na to, jak jsem žil pořád na cestách, v hotelích a restauracích. Pastorální poklid farmy má něco do sebe. Ale zároveň ho neustále něčím narušujeme, protože se tam snažíme pěstovat to, co máme rádi, což je i divadlo.

Takže vás nikdy nenapadlo zůstat jen tam, u koní, meditovat, a divadla nechat?
Ne, nikdy. Já jsem podstatou komediant, divadlo miluju, lidi kolem něj a atmosféru, kdy před premiérou všichni propadají beznaději a po premiéře se všichni objímají, i ti kverulanti, a dávají za pravdu druhdy pochované naději. Baví mě hrát, těším se na řeči svých kolegů. My hrajeme ve stejné partě už třicet let. To už není práce, ale rodina. Nikdy se to neopakuje.

Ale například postavu doktora Zvonka Burkeho hrajete už třicet let. Pořád vás to baví?
No jistě. Poprvé jsem se s ním setkal dokonce v roce 1966, kdy jsem byl jako ochotník z Vizovic přibrán do amatérské inscenace do Zlína. Jenomže tehdy jsem hrál Václava Václava, díval jsem se na kluka, který hrál Burkeho, a říkal jsem si, jak já bych to hrál. A na procházkách v lese jsem si toho občas kousek přehrál. Pak jsem tím absolvoval na JAMU, přišel se podívat autor Ladislav Smoček a požádal mě, abych hrál Burkeho v Činoherním klubu, kde ho hraju dodnes skoro každý měsíc. Takže vlastně celý život. A je to pokaždé jiné, v té postavě se odráží spousta osobních zážitků, lehounce se proměňuje. Nejenom, že já objevuji ji, ale ona objevuje mě.

Jaký je teď?
Původně jsme to hráli jako grotesku, teď víc a víc vystupuje do popředí to tragické. Dřív jsem akcentoval to, co je na tom staříkovi směšné, ba odporně směšné. Teď jsem mnohem nostalgičtější. Jsou tam i chvíle pochopení, jako bych toho starce držel za ruku, když umírá.

V Manéži jsem zlidověl

Valnou část proslulosti vám nepřineslo divadlo, ale televize. Hlavně vaše Manéž, která patří k nejdéle vysílaným televizním pořadům.
Proslulosti? Snad lidovosti. Divadlo je vždycky pro pár diváků. Ale Manéž mám rád. Na začátku vždycky vím jenom to, že nic nevím. Mám jen jeden beznadějný papír se seznamem hostů a netuším, co budou dělat a co budu dělat já. Začínám pracovat v okamžiku, kdy začíná pracovat pud sebezáchovy.

To je?
Většinou se sejdeme jednou, řekneme si hosty, příprava pak trvá od pondělí do soboty, kdy je vždycky natáčení. V tu sobotu se sejdeme v deset na zkoušky a večer jdeme zase domů. Něco máme jenom naznačené a vzniká to až v atmosféře zkoušek a tlaku.

Časového tlaku, nebo musíte vzdorovat i jiným?
Hlavně časového, ale někdy jsou i dramaturgické tlaky. O věci, kterou považuju za vynikající, například lidé od televize řeknou, že to nemá ten správný rytmus, že to není nic. Přitom to má poezii, a to je hodně. Všichni jsou zkažení z pořadů, kde se někdo převleče za mnicha a už je to legrace.

Musíte se s tím vyrovnávat často?
Nikdy to není v rovině „toto ne", spíš je to takové ošívání. Naštěstí je to Manéž, která má svoji poetiku, takže vždycky uvěřili, že to, co tam chceme mít, za něco stojí. Povedly se nám i odvážné kousky, například když jsme pozvali tři faráře. Nikdy to nekleslo na úroveň, kdy by se tam jen stepovalo a nějaký akrobat jezdil na lvu kolem dokola. Ale teď o Manéži nemluvme, ta je ještě daleko.

Bolkoviny jsou úplně jiný žánr a krok blíž k tomu, jak jste to říkal - lidovosti?
Bolkoviny vznikly z toho, že jsem chtěl přečíst dopisy s různými historkami, které jsem dostával, a trochu si nad nimi zaimprovizovat. Jenže těch dopisů přišlo pár, opakovaly se nebo pisatel psal, že to zažil, a on to byl dvacet let starý film. Proto se z toho stala talk show improvizačního charakteru a pro mě příležitost popovídat si s lidmi, se kterými bych se třeba vůbec nesetkal. Nikdy se na to potom už nedívám. Nedávno jsem dostal seznam scén, které vypadly při střihu. Podíval jsem se na to a byly to samé věci, které jsem považoval za nejlepší. Tak se je tam budu snažit zase vrátit.

Co to bylo?
Jenom jeden příklad. Mluvil jsem o svém synovi, jak byl zamilovaný do jedné holčičky. A já jsem se ptal: Ty ji opravdu miluješ, Vladimírku? A on říkal: Jasně, tati, víš, jak to bylo krásné, když jsem od ní dostal první esemesku?

Lidé mě chtějí vidět na sestupu

Cítíte v tom, co děláte, už nějaká fyzická omezení?
Určitě už nedokážu to, co jsem dokázal, když mi bylo třicet. Tehdy jsem dělal něco, co byla skoro akrobacie. Tím jsme právě byli... nechci říct výjimeční, ale nebylo to tehdy na divadle běžné. Měli jsme klasické herecké vzdělání z JAMU, věděli jsme něco o Brechtovi a Stanislavském, ti vzdělanější ještě o Grotowském, takže jsme byli poučení a zároveň živočišní. Je pravda, že teď už bych to nedokázal. Ale něco ještě zůstalo. Jistá podoba ohebnosti.

Znovu vám položím otázku, na kterou jste mi neodpověděl: Nevypadá ve světle toho, co jste dělal před dvaceti lety, vaše současná práce jako sestup?
Boris Hybner lichotivě říkal, že kdybych už nikdy ničeho nedosáhl, tak tamto úplně stačilo. Na druhou stranu Chantal řekne, že už nic nedělám. Nikdo z nich nemá pravdu, protože toho dělám spoustu, ale už nemám tolik energie. Když je člověk mladý, objevuje a všechno má velkou sílu, celý svět má sílu. Myslí si, že ovlivňuje svět tím, co dělá. Ale je nemožné být celý život avantgardní.

Co přijde potom?
Další fáze je meditativnější, člověk se zamýšlí nad sebou a nad každým svým činem. Víc než poznávání světa je to sebepoznávání. Na nočním stolku se najednou objevují knížky jako Praha esoterická. Je to jemnější fáze než ta předchozí, dravá. Stýskat si, že to tak je, by bylo pošetilé. Nedivím se své nadané dceři Aničce, že se jde raději podívat pětkrát na Jaroslava Duška než dvakrát na mě. Ona by určitě řekla, že to není pravda... Ale ten vývoj je přirozený: hle, básník, který byl v mládí surrealistou, najednou píše verše o mamince. Člověk by se tomu neměl bránit, ale ani tomu nadbíhat.

Souvisel váš tehdejší úspěch třeba s dobou, ve které jste žili?
No jistě. Bránili jsme se tomu, jak jsme uměli. Někdo tím, že byl opilec, a v té otupělosti nesvoboda míň bolela, někdo se pokusil se tomu vzepřít. I přijetí na Západě bylo vstřícné, protože nás z východního bloku brali trochu jako exotickou zvěř a divili se tomu, co všechno umíme. Je to jako teď se Slováky. Říkal jsem Milanu Lasicovi, jak Slovenskému národnímu divadlu vždycky v Praze osmdesát procent diváků tleská vstoje proto, že se jim to tak líbilo, a dvacet procent proto, že jsou Slováci a že je nám líto, že už nejsme s vámi a my s vámi, a on jen odpověděl: „Dúfam, že to nie je naopak."

Takže vám to, co děláte teď, nepřipadá jako pád?
Když se člověk dostává do té meditativní fáze, má to i své výhody. Když hraju realisticky, například ve filmu, někde pod vodou je, že jsem byl trošku akrobatem, že vím, co dělat se svým tělem. Ale máte pravdu, že lidi to jako sestup vidět chtějí. Aby mohli říkat, ten už to má za sebou nebo ten už nic nedělá. Jak to, že nic nedělám, říkám Chantal. Hraju přece Keana, obrovskou roli, už několik let a pořád je na to vyprodáno a ještě dlouho bude. A ona říká, nojo, ale to není tvoje. Je těžké nechat se takhle hodnotit, ale je přirozené, že už se dopředu derou ti mladí a byli by nejradši, kdyby staří odvanuli. Nechci, aby to znělo tak, že si myslím, že to, co teď dělám, nestojí za to. Myslím si, že stojí, ale je pravda, že výkřik už to není. Ale kdybych neudělal to, co jsem udělal, určitě by se o tom, co dělám teď, mluvilo líp.

Je vám to líto?
Ale vůbec ne. Ještě bych se nezakukloval. Ještě bych nechal toho motýla chvíli létat.

Mimochodem, o čem meditujete, když jedete na koni?
Nejlepší je nemyslet na nic, jen pozorovat rytmus řeky, vůně, barvy. Tam vzkřikne pták, tam zase křičí přepadená houbařka. Pak přicházejí nejlepší nápady.

Bolek Polívka

Narodil se  31. července 1949 ve Vizovicích na Moravě. Jeho tatínek, který byl zapálený ochotník, přivedl syna k divadlu. "Ve Vizovicích jsem byl slavný už v osmi."

Vystudoval herectví na Janáčkově kademii múzických umění, kde byly jeho spolužáky Jiří Bartoška, Karel Heřmánek a Svatopluk Skopal. Už na škole začal dělat pantomimu a své inscenace vytvářel i autorsky a režijně. Spolupracoval s Borisem Hybnerem a Ctiborem Turbou, pak se stal členem Divadla na provázku, nyní má v Brně vlastní Divadlo Bolka Polívky.
K jeho nejslavnějším inscenacím ze 70. a 80. let patří Am a Ea, Pezza versus Čorba, Trosečník, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Poslední leč, Šašek a královna.

Pro film ho objevila režisérka Věra Chytilová, stal se jejím dvorním hercem (Kalamita, Šašek a královna, Dědictví aneb Kurvahošigutntag, Vyhnání z ráje). Hrál i ve filmech jiných režisérů, za roli faráře v Zapomenutém světle dostal Českého lva.

Má tři děti, dcery Annu, Kamilu a syna Vladimíra, jehož maminkou je herečka Chantal Poullain. Posledních deset let žije na farmě v Olšanech u Brna.

Bolek Polívka při natáčení filmu Dědictví aneb kurvahošigutentag, 1992.

Bolek Polívka.

Eva Holubová a Bolek Polívka.

Král Valachů Bolek Polívka s královnou krásy Ivanou Christovou a její manažerkou Luciou Hajdu.

Své krásné přítelkyni udělil král Polívka titul hraběnka Knorrová-Černá. Jednak umí vařit chutné polívky, jednak ke králi prý patří žena s titulem.

Dagmar Havlová a Bolek Polívka při udílení Českých lvů 2000.

Herec Bolek Polívka při udílení Českých lvů 2000.

Bolek Polívka na slavnostním vyhlašování cen České filmové a televizní akademie.

Valašský král Bolek Polívka při korunovaci

Bolek Polívka a Martin Trnavský ve hře Variace na chlast.

V cirkusovém stanu Bolek Polívka hrál představení Pro dámu na balkóně. Zdaleka ne všichni zájemci o jeho vynikající klaunské a komické umění se protlačili na představení, které skončilo až po půlnoci. (25.7.2000)

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spitfire Company, Fragmenty milostných obrazů
Pohyb ovládne Prahu, potom tanečníci zamíří také do Edinburghu

Nejen Letní Letnou může být v létě živ divák holdující novému cirkusu či modernímu tanci. Za poslední roky se v Praze etablovaly pravidelné akce, které...  celý článek

Petr Pelzer jako Pavel Tigrid v televizním projektu České století
Zemřel Petr Pelzer, hlas Gandalfa. Zahrál si v Helimadoe či Učiteli tance

V šestasedmdesáti letech zemřel dlouholetý herec Národního divadla Petr Pelzer, poslední roky působil i v Divadle Na Jezerce. Filmoví diváci jej znají z...  celý článek

Herec Jan Kříž
V Německu zkoušíme Ples upírů devět hodin denně, říká herec Jan Kříž

Zkoušky ve Stuttgartu jsou intenzivnější než v Česku, vzkazuje z Německa Jan Kříž, který tam stráví celou příští sezonu. Zahraje si v původní verzi slavného...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.