Prorazili totiž ve chvíli, kdy se k téhle dvojici, jež tehdy provozovala novoromantický pop, přidal DJ Darren Emerson, průkopník zvukových inovací a klubového životního stylu. Z toho, co ti dva hráli, byl sice upřímně zděšen, ale neutekl a začal jim pomalu, leč jistě implantovat postupy nového hudebního stylu.
Už je tomu skoro deset let. Za tu dobu se toho v hudbě i v této kapele stalo hodně. Zvuky a postupy, s nimiž trojice přišla, jsou dnes slyšet od druhořadých východoevropských elektronických projektů stejně jako v soundtracku k filmu Lola běží o život. Desky Underworld vždy ukazovaly, co lze ještě udělat, kam se nově vypravit. K tomu přistupovalo vynikající ztvárnění klipů, obalů desek i projekcí na koncertech, které pro kapelu tvoří všemožnými cenami ověnčená designérská skupina Tomato, propojená s Underworld i personálně.
Že kapele trochu dochází dech, se v tuzemsku donedávna smělo pouze šuškat, tak se Underworld stali nedotknutelní. Prohlásit tu, že se začínají opakovat, bylo v klubovém prostředí kacířstvím. Až s koncertem na Creamfields si dovolily první hlásky nahlas pípnout, že nové skladby nejsou nic zvláštního.
A na novém albu A Hundred Days Off se to projevuje ještě jasněji. I přesto, že deska obsahuje pár výborných skladeb a svým způsobem i ukazuje nové směry - a to jak pro kapelu, která definitivně rezignovala na to, aby byla univerzálně srozumitelná, tak pro ostatní. Není pochyb, že i tahle deska bude pro leckoho inspirací, otázkou ovšem je, zda je dobrým nápadem nechat se inspirovat „Underworld model 2002“.
Deska A Hundred Days Off mimochodem potvrzuje, že taneční hudba může být velmi melancholická a podivínská. Něco podobného vzkazují i další hvězdy žánru Orbital (dobrou polovinu jejich skladeb lze rovněž označit spíše za výkřiky raněných srdcí než za hymny z extatických klubů) a částečně Chemical Brothers (co deska, to hostující „smutná“ zpěvačka).
Je to roztomilý paradox: největšími hvězdami scény, která se definuje jako veselá a relaxační, jsou docela smutně znějící kapely... Underworld jsou tentokrát takto „divní“ skoro od začátku do konce - album A Hundred Days Off má jen jediný odpíchnutý hit (singlová píseň Two Months Off) a jednu skladbu, která se dá považovat za optimistickou (závěrečná Luetin).
Problém nových Underworld však rozhodně netkví v nějaké „přechmuřenosti“ - naopak je dobře, že se nesnaží uspět u davu, který chce slyšet neproblematické hity. Ani ta potíž nespočívá ve faktu, že s nimi už netvoří Darren Emerson - naučil je dost na to, aby si poradili sami.
Problém je, že se opakují a že výrazných skladeb je na jejich deskách stále méně. Před osmi lety přišli s deskou, na níž byly výborné všechny skladby. Teď jsou to tři z deseti. Kromě zmíněných dvou jde o nejsmutnější, skvostnou píseň Sola Sistim, což je po osmdesátých letech chutnající melancholický majstrštyk. Zbytek je druhá jakost; zní jako zbytky z minulé a předminulé desky.
|
Underworld | |
| 1 | Mo Move |
| 2 | Two Months Off |
| 3 | Twist |
| 4 | Sola Sistim |
| 5 | Little Speaker |
| 6 | Trim |
| 7 | Ess Gee |
| 8 | Dinosaur Adventure 3D |
| 9 | Ballet Lane |
| 10 | Luetin |
 Underworld. |
 Underworld. |
 Underworld. |
 Underworld. |
 Underworld. |
 Underworld. |
 Britská skupina Underworld. |
 Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002). |
 Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002). |
 Největší hvězda. Underworld na festivalu v Roudnici. (9. srpna 2002). |
 Underworld: A Hundred Days Off. Obal alba. |
