V počátcích příprav jste říkal, že chcete udělat zábavný muzikál nebo muzikál pro dobrou náladu - co tedy přesně může divák čekat?
Je tomu už rok, co se mě producent Milan Filo zeptal, jestli bych neměl nějaký nápad na muzikál, který by byl uveden k desátému výročí divadla Hybernia. Ta nabídka mě sice potěšila, ale zároveň mě vyděsil fakt, že už je to deset let, co jsem psal libreto muzikálu Golem, kterým jsme tohle divadlo otevírali.
Zdeněk ZelenkaČeský scenárista a režisér. Vystudoval obor režie na FAMU. Jeho specializací je adaptace světové klasiky (Lakomec, Brouk v hlavě, Kean, Návštěva staré dámy, Arrowsmith...). Je scenáristou mnoha televizních i distribučních filmů či seriálů (Nesmrtelná teta, Rebelové, Bankrotáři, Hlídač č. 47, Ach, ty vraždy!, Kouzla králů, Duch nad zlato). Dále je autorem libreta muzikálu Golem a Rebelové. Mnoho z jeho scénářů vyšlo v knižní podobě.  |
Slíbil jsem mu, že nenapíši příběh tak smutný, ba přímo lehce depresivní, jakým byl Golem, ale že Mefisto bude mít lehčí ruku. Což ale neznamená, že bych se měl vyhnout silnému příběhu, velkým emocím a hlavně poněkud ošemetné volbě, před kterou je v životě člověk mnohokráte postaven. Totiž volbě, zda zaprodat svoji duši jakémukoliv ďáblovi, který vám ovšem zajistí nejrůznější výhody, třeba mládí.
Kdy jste se poprvé setkal s Faustem?
Já jsem Fausta četl poprvé během svých studií na FAMU, tedy v době, kdy jsem měl pocit, že jsem si s kolegou Goethem asi tak na stejné úrovni, ne-li výš. Když jsem si ho teď pročetl znovu, dokonce dvakrát, tak na mě padla tíseň, protože jsem si uvědomil, že udělat z této filosofické úvahy muzikál nebyl možná ten nejlepší nápad. Pustil jsem si z DVD nejrůznější zpracování Fausta, třeba newyorské zpracování v Metropolitní opeře, a tíseň se prohloubila, protože to jsou představení pro výlučné, opery milující a tedy vstřícné publikum.
Co tedy z Goethova Fausta ve vaší verzi zůstalo?
Pochopil jsem, že tudy cesta nevede, tak jsem zhlédl desítky světových muzikálů, které byly rovněž napsány na nejrůznější závažná a slavná témata, a snad jsem díky jim našel klíč. Silné téma, ale zcela podřízené muzikálovým zákonům, kterých se autoři drží, ať je muzikál napsán kdekoliv ve světě. Takže doufám, že z původního díla jsem zachoval silné téma, základní myšlenku, ďáblovu nabídku a hlavní postavy, tedy Fausta, Mefista, Markétku, ale i Hospodina s Luciferem, kteří uzavřou sázku na získání Faustovy duše.
Teď na podzim má nějaký muzikál premiéru snad ob týden - čím právě Mefisto diváky zaujme?
Ano, muzikálů je hodně, ale jako režiséra, který celý život stojí hlavně za filmovou či televizní kamerou, mě zaujala jedna věc - v téhle maličké zemi vznikají desítky českých filmů, ale většinou jsou to naprosté divácké propadáky, tedy filmy, které nejenže v kinech nepřečkají sezonu, ale spadnou do tmy zapomnění po týdnu. Na druhé straně tady vznikají desítky muzikálů, většinou je vyprodáno a hrají se i několik let. Čímpak to asi je, že se diváci z filmových sálů přesunuli do divadel? Já myslím, že diváci si nejen v muzikálech, ale i v divadelní činohře nacházejí to, co jim z nepochopitelných důvodů český film není schopen poskytnout. Tedy jasný, silný příběh, radost ze hry, chytrost a zábavu. Snad tohle všechno najdou diváci v Mefistovi. Já se o to aspoň snažil.
Na oficiálních stránkách muzikálu se píše, že Mefisto bude „velkolepě pojatý“ - co si pod tím představit? Náročná scéna či kostýmy? Živá hudba?
Víte, já mám rád, když se vždycky hraje s kartami položenými na stole. Je to muzikál, který je placen z jedné soukromé a štědré kapsy, ale to neznamená, že se rozhazuje. Vždycky se šetří a jinak to ani nemůže být, v tomhle muzikálu není jediná dotovaná koruna. Já vždycky slibuji míň, pak je šance překvapit, protože kdo slibuje hodně, může zklamat. Hudba je opravdu nahrána živým, početným a velice kvalitním orchestrem, ale na živý orchestr v Hybernii není ani místo, ani není možné ho každý večer platit. Tedy nerozhazujeme, ale mohu slíbit, že sluch ani oko divákovo nebudou ochuzeny.
Byla práce na Mefistovi pro vás v něčem specifická či náročnější?
To je zajímavé, jak v každém věku člověk vnímá práci jinak. Já měl období, kdy jsem tvůrčí prací trpěl, měl jsem pocit, že dílo je himálajská hora, kterou není možné dosáhnout jinak než trnitou cestou plnou odříkání. Tyhle pocity jsem si už dávno zakázal a po šedesátce jsem se rozhodl, že budu dělat práci jen pro radost, anebo vůbec. Vracím se tedy obloukem k pocitům, které jsem měl v mládí, když jsem se hlásil na FAMU. Já chci tvorbou dopřávat radost nejen sobě, divákům, ale i účinkujícím. Pro někoho je to fráze, pro mě ne. A já si celé to více jak dvouměsíční zkoušení naprosto užíval, mimo jiné proto, že jsem je strávil s opravdu vynikajícími mladými talenty, a to je vždycky radost.
Můžete být konkrétnější?
Mě bavilo sledovat, jak se s rolemi nadšeně perou třeba Jan Kříž, Petr Ryšavý, Ivana Korolová a spousta dalších, převážně mladých a pro věc nadšených lidí. Takže pro mě bylo nové hlavně to, že navzdory obvyklým výrobním potížím jsem z divadla odcházel s veselou písní na rtech a nekácím se z toho, že se blíží premiéra a na jevišti se zhroutila osmisetkilová dekorace. Já měl radost, že to nikoho nezabilo.
6. dubna 2016 |
