McCoy hostuje na společné koncertní desce Druhé trávy Roberta Křesťana Live In Brno a podílel se na nahrávání jejího dalšího titulu. Nyní s ní vyrazil na týdenní koncertní turné po republice.
Foukací harmonika přece není typický nástroj pro country. Jak jste se k ní dostal?
Však taky nejsem z Nashvillu, ale ze Západní Virginie. A jako kluk jsem v 50. letech nehrál country, ale rock'n'roll. Jako všichni kluci v té době. Foukací harmoniku jsem si objednal podle inzerátu na zadní straně jednoho komiksu. To mi bylo osm. A vzalo mě to. Vydržel jsem rok na univerzitě a pak jsem dal na radu kamaráda a vyrazil za country.
Měl jste nějaké vzory?
V country určitě ne. Já jsem se učil podle starých bluesmanů, třeba z desek Sonny Boy Williamsona nebo Little Waltera. V country jsem se řídil tak trochu podle houslí. To, co hrál houslista, jsem se snažil zahrát na foukačku.
S kým se vám nejlíp pracovalo?
To se dá těžko říct. Strávil jsem ve studiích tisíce hodin a ze spousty mých nejlepších výkonů třeba ani nikdy hity nebyly. Ale jsem rád, že jsem mohl dělat s největšími gentlemany country music. Třeba s Johnnym Cashem. Ta foukací harmonika v hitu Orange Blossom Special je moje. Nebo s Krisem Kristoffersonem. To je opravdu vznešený člověk. Obrovským zážitkem bylo pracovat s Royem Orbisonem. S tím jsem dokonce jako studiový hudebník začínal. Taky krásná osoba. Ten vždycky přesně věděl, co chce. Jsem hrdý na to, že s ním hraji na Blue Bayou.
Mezi vaše nejslavnější nahrávky patří asi snímky s Bobem Dylanem, že?
Dělal jsem mu v druhé polovině šedesátých let ve studiu kapelníka. Ale na harmoniku jsem u něj hrál málo, asi na třech nebo čtyřech písních. Spíš jsem ho doprovázel na kytaru, basu nebo dokonce na trumpetu. Ale byla to divná spolupráce. Dylan byl přesný opak Cashe nebo Kristoffersona. Byl velmi odtažitý, s nikým se nepřátelil, s nikým se moc nebavil. A když jsem za ním přišel a nabídl, že bychom mohli něco udělat tak nebo tak, vždycky řekl: Já nevím, tak to teda zkuste.
Stalo se, že jste odmítl něco nahrát, protože se vám to nelíbilo?
To se v našem řemesle nedělá. Hrál jsem na hodně deskách, které se mi nelíbily, ale hrál jsem tam vždycky naplno. Ať to bylo country, metal nebo rock.
Pořád ještě nahráváte?
Zvolnil jsem tempo. V Nashvillu se traduje takový vtip: Jak vypadají čtyři fáze života studiového muzikanta? První fáze: Kdo je to ten Charlie? Druhá: Já chci na tu desku Charlieho. Třetí: Sežeňte mi někoho jako Charlie. A čtvrtá: Kdo je ten Charlie? Kariéra starších studiových muzikantů, to je sociální problém.
A jak jste to vyřešil vy?
Jezdím hrát do Evropy. Mám své publikum ve Francii, v Dánsku a doufám, že budu mít i v Česku.
A jak jste se dostal k českým muzikantům?
Asi před dvěma roky jsem byl na festivalu ve Strakonicích. Poslouchám první kapelu a říkám si, že s takovou bych se v Nashvillu hrát nestyděl. Jenže potom jich přišlo ještě deset a každá byla lepší než ta předchozí. Když mi pak zpěvák Robert Křesťan nabídl spolupráci s Druhou trávou, neváhal jsem ani chvíli.
