Ze světových kontratenoristů, kteří s mezzosopranistkami mimo jiné přebírají někdejší role kastrátů v barokních operách, zná české publikum asi nejlépe Bejuna Mehtu, také díky jeho filmové spolupráci s Ondřejem Havelkou. Několikrát u nás vystoupil i Francouz Philippe Jaroussky.
Teď přijel Chorvat Max Emanuel Cenčić. Dvořákova síň nebyla zcela zaplněna, zřejmě i kvůli velikonočním svátkům. Škoda. Cenčić se souborem Il pomo d´oro představil program Venezia, do něhož shromáždil árie skladatelů, kteří v 18. století tvořili v Benátkách. Nechyběl přirozeně Antonio Vivaldi, zastoupeni byli i Tomaso Albinoni, Antonio Caldara, Francesco Gasparini, Giovanni Porta a Geminiano Giacomelli. Hudebníci proložili árie instrumentálními koncerty, v nichž se jejich umělecký vedoucí Riccardo Minasi uvedl i jako skvělý houslista.
Max Emanuel CenčićIl pomo d´oro, dirigent Riccardo Minasi Dvořákova síň Rudolfina, 4.dubna 2015 |
Cenčić v rozhovoru před koncertem neváhal přirovnat dnešní kontratenoristy (a jistě především sebe sama) k moderním luxusním autům, která nahradila starší modely. Našla by se i jiná přirovnání. Angličan Alfred Deller, který v polovině dvacátého století vzbudil novodobý zájem o kontratenor, zpíval hlavně písně s loutnou, protože svým hlasem mohl vykreslit spíš jen rozkošné miniatury. Dnešní nejlepší kontratenoristé už jsou schopni malovat i velká plátna, rozmáchnout se do podstatně větších vokálních gest.
Pro operu stvořený
Tak je tomu i s Cenčićem. Má mnohem bohatší technickou výzbroj než jeho dávní předchůdci, ale i někteří současníci. Hlasy kontratenoristů mohou někdy působit trochu bledě, ale Cenčićův hlas překvapí sytostí, měkkostí a vyrovnaností témbru, připomínajícího ženský mezzosoprán. Vystačí se s ním v celém rozsahu, i v nižší poloze, kterou na rozdíl od některých kolegů nepřibarvuje „normálním“ mužským hlasem. Vyšší tóny kontratenoristů přecházejí občas do kvičení, Cenčićovy však znějí relativně příjemně a přirozeně. Dlouhý dech mu umožňuje plynule vystavět pomalé melodické fráze, jako třeba v árii Tomasa Albinoniho, a udržet v nich napětí.
A když už byla řeč o autech: Cenčić stejně tak výborně umí - vyžaduje-li to třeba Vivaldi v árii Mi vuoi tradir lo so nebo Antonio Caldara - vytáčet ve velké rychlosti jednu zatáčku za druhou a nabít jízdu energií. Jeho zpěv má v sobě mnohem větší fyzickou sílu než křehký a nadpozemský zpěv Jarousskeho anebo další kontratenorové hvězdy, Andrease Scholla.
Cenčićův hlas je krásný a emocionální v pozemském slova smyslu, pro operní drama jako stvořený. Právě proto by mohl ještě více tvarovat jednotlivá slova, aby byla srozumitelnější. A neměl by zpívat z not, protože zrak zabořený do papíru místo do publika ochuzuje divadelní bezprostřednost, kterou Cenčićovy jevištní kreace, dostupné i na youtube, rozhodně nepostrádají.
Člověk při jeho poslechu každopádně ani nevnímá, že kontratenor je „umělý“ hlas, nebo aspoň ještě umělejší než třeba tenor a vlastně každý vyškolený operní hlas. Vnímá jen hudbu a emoce, které vyjadřuje. Je to prostě skutečně skvěle řízené porsche.
