Příčiny jeho dobrovolného odchodu zůstávají nejasné, pravděpodobně šlo o hluboké a dobře skrývané deprese, které žádný z psychiatrů, u nichž se Marek léčil, nedokázal odhalit – potíže lékaři naopak zlehčovali.
Navenek totiž Marek působil jako nadprůměrně inteligentní, úspěšný floutek, hravě studující práva, jehož problémy se ve srovnání s "čekárnou plnou nemocných lidí" – jak se vyjádřil jeden psychiatr – zdály malicherné.
Byl tu však i mnohem méně jistý Marek z neúplné rodiny, který až k sebezničení analyzoval vlastní nitro i neujasněnou sexuální orientaci, hodně snil a toužil, ale možná chtěl všech svých představ a snů dosáhnout až příliš rychle. Jeho psychickému stavu zřejmě nepřidala ani cukrovka, kterou trpěl od pěti let.
Autorka knihy Vzpomínky na mého syna – Diagnóza deprese (?), zřejmě právnička, svou identitu skrývá pod pseudonymem. Věcně a sugestivně popisuje rodinné konflikty, všechny ty všednodenní krutosti, aniž by přesvědčovala o své pravdě či zahrnovala emocemi. Pouze v poznámkách proložených kurzívou zaznívá lítost, že v té či oné chvíli nenalezla dostatek pochopení, trpělivosti a času.
Naplno své úvahy – co by mohlo jejího syna zachránit a co udělala špatně, kdy naopak byly její starostlivost a ochranářství spíše ke škodě – rozehrává v druhém oddílu knihy, opírá se přitom i o svá setkání s Markovou přítelkyní a kamarády.
Agresivita i bezmoc
Kniha je tragickým dokladem toho, jak obtížné je i při největší snaze porozumět a pomoci i těm úplně nejbližším – zvláště když se uzavřou do sebe a jejich obranou v bolesti je útok. Marek se objektivně vzato k rodině choval agresivně. Samozřejmě si od matky vynucoval peníze i auto, ponižoval i urážel, cíleně vyvolával konflikty. Teprve později matka zjistila, že konflikt vnímal pozitivně, jako "nástroj změny".
Dokreslením autorčina pohledu jsou Markovy dopisy, básně i úvahy, mnohé velmi pronikavé, v nichž se nezapře literární talent. Jsou tu dětské vzkazy a obrázky, ale i zápisy z doby jen několik měsíců před smrtí, objevené příliš pozdě.
"Propadl a znova jsem propadal zoufalství a viděl jsem svou smrt jako východisko, svobodné, moje poslední svobodné a moje rozhodnutí. Vůle uskutečnit to bylo poslední, co mi zbývalo tady vykonat, rozpustit utrpení, zabývání se sebou," napsal Marek při pobytu na klinice v květnu 2001.
