V Polsku si román koupilo více než sto tisíc čtenářů. Vypjatým jazykem v něm zachytila prožitky sídlištní mládeže, které se podle oblíbeného úboru říká dresaři.
Proč si sečtělá studentka zvolí za svého hrdinu městského flákače bez ambicí?
Nevybrala jsem si ho. Kdybych psala o sobě nebo o někom, kdo se mi podobá, musela bych si vymýšlet, takhle mohu psát to, co je skutečné. A vlastně tak mohu psát i trochu o sobě. Navíc psát z mužského pohledu bylo lehčí, získala jsem tak k mnoha věcem odstup.
Takže je vám kultura dresařů vzdálená?
Naopak k nim mám blízko, vyrostla jsem s nimi na sídlišti malého města. Byli to mí přátelé, ale vždycky jsem mezi ně vcházela zcela svobodně. Na druhé straně jsem odlišná: pocházím z lékařské rodiny, studovala jsem gymnázium, účastnila se olympiád. Pokud jsem tedy někdy byla dresařem, tak vzdělaným. Je to určitý fenomén dneška, mladí lidé, kteří nevědí, co se sebou, sedí na lavičce, kouří trávu.
Myslíte, že vaší knize porozumějí i čtenáři s jinou zkušeností?
Je tam hodně věcí, které nelze zasadit do jiných reálií, ale kniha má dobrou vlastnost, že jí je možné rozumět ve více vrstvách. Známí z Wejherowa, kde jsem vyrůstala, znají konkrétní ulice, různé věty a narážky. Pro lidi z jiných prostředí to je spíše fantastický román, i když určitý chaos a nepořádek je univerzální.
Nevadí vám, že někteří čtenáři si z té knihy vezmou hlavně drogy a nedocení další roviny?
Kniha je interpretována tolika možnými způsoby a někdy tak ubohými, že už nemám chuť ani síly ji někomu vysvětlovat.
Zkuste to.
Bojím se, že nejsem s to ji nějak vyložit. Kdybych se měla připodobnit k čtenáři, asi by se mi v hlavě úplně změnily matrice a začala bych myslet úplně jinak – mohla bych se stát někým jiným. Kniha záměrně nemá děj, o velké příběhy se nezajímám, v literatuře mě oslovují jazykové experimenty. Nevím, jestli bych jako čtenářka vůbec chtěla číst velké epické příběhy.
A co tedy čtete?
Knihy týkající se oboru, který studuji, antropologie. Ale občas čtu všechno, co mi leží na poličce. Nyní čtu Williama Faulknera.
Titul knihy ironicky odkazuje k polskému patriotismu. Jste patriotka?
Patřím ke generaci, která s pojetím vlasti nemá dost velkou zkušenost. Hrdina mé knihy přijímá mnoho názorů z okolí, nepocházejí z jeho vnitřního přesvědčení. Je tu ale i doslovný aspekt mého názvu: můj přítel, který ve Wejherově kdysi pracoval v hospodě, slyšel od nějakého skinheada, že ve městě probíhá polsko-ruská válka pod červenobílou vlajkou. Je to fantastická vize, protože ve městě žijí jen tři Rusové. Mně se to líbilo jako dokonalá metafora, obraz společnosti, která má jednoho společného nepřítele.
Vaše knížka způsobila takřka skandál. Chtěla jste provokovat?
Určitě jde o provokaci. Ale mně bylo tehdy osmnáct let a vůbec jsem si neuvědomovala důsledky. Zpočátku jsem knihu psala, protože mi to přišlo srandovní. Nakladatel Pawel Dunin-Wasowicz chtěl vydat nějakou mou knihu, i když předem věděl, že to bude komerční propadák. Měla vyjít pouze v tisíci exemplářích – nakonec si ji v Polsku koupilo na sto tisíc lidí. Ale myslím, že určitě tak polovina si ji přečetla jen kvůli tomu, že obsahovala nadávky. Většina čtenářů tu knihu interpretuje velmi povrchním způsobem.
Nesvazuje vás při dalším psaní ten úspěch?
Kniha vyvolala takový ohlas, že jsem cítila strašnou povinnost a tlak napsat něco dalšího jako důkaz talentu. Jsem pyšná, že jsem nepodlehla a že nic nevyšlo. Když ze sebe při psaní vydáváte všechno, trvá nějaký čas, než nasbíráte další informace a zas něco napíšete. Pak jsem porodila dítě a to byl pro mě takový zlom, že jsem začala znovu psát a nyní knihu dokončuji. Je o médiích, jak pracují se sdělením i s člověkem. Vtělila jsem tam vše špatné, co je nyní v mém životě, něco, s čím nesouhlasím a co se mi nelíbí.
Jak vás tedy média změnila?
Už Červená a bílá je o banalitě médií, o nepravdě, kterou nám vnucují. Došlo vlastně k paradoxní situaci: psala jsem proti médiím a ona mě pohltila. Moje vlastní slina se obrátila a zasáhla mě zpátky. Byla jsem mladou dívkou z malého města, která se najednou probudila s obrovskou popularitou, jež jí však nepřináší žádný prospěch.
