Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Kožená a Villazón hrají v thrilleru, jenž připomíná Mr.Beana

  14:55aktualizováno  14:55
V Berlíně poprvé uvádějí operu Bohuslava Martinů Juliette. Do repertoáru ji zařadila Státní opera Pod lipami, která do hlavních rolí obsadila Magdalenu Koženou a Rolanda Villazóna. Přesto výsledek působí rozpačitě.

Rolando Villazón a Magdalena Kožená v berlínské inscenaci opery Juliette | foto: Monika Rittershaus

Berlín dosud slyšel pouze Tři fragmenty z Julietty, což je jakási úsporná verze pro koncertní účely, nikoli však operu jako takovou. Ta se hraje až nyní, a to ve francouzské verzi, kterou vytvořil Martinů úpravou hry surrealisty Georgese Neveuxe, podle níž napsal i české libreto.

Juliette má podtitul Snář, který napovídá, že vše je sen. Pařížský knihkupec Michel hledá vysněnou dívku v podivném městě, kde žijí ještě podivnější lidé, kteří ztratili paměť, každá situace se rozplývá téměř ve stejném v okamžiku, kdy nastala, úsměvné momenty současně mrazí a tento zvláštní svět do sebe vtahuje i hlavního hrdinu, snažícího se uchopit neuchopitelné, dráždivé ženství. Sen, realita, vtip, vážnost tvoří v této opeře citlivou rovnováhu. I v hudbě.

Německého režiséra Clause Gutha, zdá se, nejvíce zaujala scéna, v níž dialog Julietty a Michela přeroste v hádku, na jejímž vrcholu Michel vystřelí po Juliettě z pistole. Ozve se výkřik, ale protože jsme ve snu, u Martinů nikdo neví, co se vlastně stalo. Guth usoudil, že skutečně došlo ke kriminálnímu činu a operu pojal jako thriller s groteskními prvky. Michela zpětně pronásledují temné vzpomínky. Ty vypadávají a vykukují z různých bílých přihrádek tvořících scénu, ať už to jsou jednotlivé postavy nebo třeba obrovské zelené listy.

Bohuslav Martinů: Juliette

Dirigent Daniel Barenboim

Režie Claus Guth

Státní opera Pod lipami (v Schillerově divadle), premiéra 28.května 2016

Hodnocení: 65 %

„Jiné“ inscenační pohledy jsou přirozeně povoleny, vzpomeňme na skvěle vymyšlenou podobu, kterou Juliettě dal britský režisér David Pountney, a kterou roku 2000 v Národním divadle předvedl soubor z Leedsu. V Berlíně byl navíc do role Michela obsazen tenorista Rolando Villazón. Pokud ale někdo čekal, že se svým temperamentem zahraje pološíleného muže pronásledovaného fúriemi, rychle vystřízlivěl.

Villazón sice celou operu doslova řádí, ale jako povrchní komická figurka, klaun, který předvádí různé legrácky, často jak vypůjčené z arzenálu Mr.Beana. Ty mu jdou dobře, třeba výstup s papouškem, který je ve snovém městečku jedním z odznaků moci. Nebo když se snaží zbavit „mrtvoly“ Julietty a všelijak ji zdvihá a tahá a předstírá, že je stále živá. Nejspíš to takhle režisér chtěl, a Villazón prostě s vervou hrál, co umí, a ještě to snaživě přehnal. Navíc přepíná hlas, tlačí na něj, občas téměř chraptí. Před pár měsíci Villazón v Mnichově přispěl coby kapitán Scott k úspěchu nové opery Jižní pól od Miroslava Srnky, teď ale podobný výrazný vklad do opery jiného českého autora nezopakoval.

Také sama Juliette je pojata jednostranně, ani ne tak jako neurčitá snová představa jako spíš velmi konkrétní „holka do větru“, která povrchně laškuje s kdekým. Magdalena Kožená je ovšem v rámci této koncepce výborná, v červených šatech působí charismaticky a svůdně, také hlas jí zní barevně a vášnivě, pěvecky rozhodně inscenaci dominuje.

Kancelář snů, toť problém

Příběh režisérovi jakoby skončil s druhým dějstvím, v němž Michel zastřelí Juliette a pak - v Guthově koncepci - i sebe. Jenže Martinů napsal i třetí dějství, odehrávající se v kanceláři snů, kam si lidé chodí objednat vytoužené představy, a kde se Michel nakonec rozhodne nevracet do reality. To je vskutku výzva pro režisérovu fantazii. Guth ale nechává postavy prostě ploužit po jevišti, zahaleném do bílého kouře...

Fotogalerie

Světově renomovaný Claus Guth očividně narazil na stejný problém jako režisérka nedávné nové inscenace Národního divadla Zuzana Gilhuusová. Oba mají nicneříkající prázdno... Nicméně berlínská inscenace pražskou překonává (kromě výkonu Magdaleny Kožené) aspoň v propracovanosti hereckých kreací, a to i dalších sólistů, kteří se většinou převtělují do několika rolí. Jsou mezi nimi Richard Croft, Wolfgang Schöne, Arttu Kataja a také nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný basista Jan Martiník.

A pak je tu orchestr, který diriguje Daniel Barenboim. Podobně jako Jaroslav Kyzlink v Národním divadle zdůrazňuje mnohem více symfonickou hutnost než poetickou jemnost a lyriku, i když ta je u Martinů také přítomna a bez ní cosi chybí... Barenboim dokonce vyhrocuje Martinů až na samu dramatickou a zvukovou mez, přesto je výsledek nesrovnatelně kultivovanější než v Praze, berlínský orchestr prostě přináší vlastní hráčské kvality a opera zní jako mohutná symfonie, která posluchačsky strhává sama o sobě. Škoda, že na jevišti se odehrává jen tuctově komický kriminální příběh.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.