Martin Salajka při instalaci svých děl na výstavě v pražské Nové galerii

Martin Salajka při instalaci svých děl na výstavě v pražské Nové galerii | foto: Lukáš Skalický

Kdo vyrostl na punku nebo metalu, toho mé obrazy nevyděsí, soudí malíř

  • 4
Martinu Salajkovi je čtyřiatřicet let a živí se jako malíř. Zároveň přiznává, že osm let po škole je to živobytí stále poněkud nejisté. „Třeba na dovolené jsem nebyl deset let, radši ty peníze investuju do dalších obrazů a nakoupím lepší barvy,“ říká.

Jak se vám daří po finanční stránce?
Jsem neustále v takové rovině přežívání. Z výdělků financuju to, abych mohl malovat a abych se uživil v Praze, což považuju za důležité, když děláte umění. V takovémhle módu nejistoty a kolísání funguju už od školy, takže osm let. Na zbohatnutí to není.

Je šance se etablovat a získat nějakou jistotu?
Ta šance určitě je a je asi snáž dosažitelná, když má člověk dobré zázemí, třeba bohaté rodiče. Může potom ceny posadit vysoko a čekat, až budou lidi ochotní to zaplatit. Já musím nabízet obrazy levněji, abych prodal aspoň něco. Navíc jsem jako naplavenina z Moravy přišel do prostředí, kde už existuje spousta vazeb. Člověku trvá, než do toho pronikne, a já mám pocit, že se mi to ještě nepovedlo.

Není to taky tím, že malba je dnes trochu na okraji zájmu?
To je hloupost. Malba a obrazy byly vždy aktuální. Kolem nich se výtvarné umění motá od prvních projevů. To jsou takové proklamace kunsthistoriků, kterými chtějí odklonit pozornost jinam. Ale je bude to fungovat stejně jako klasická struktura románu. Dřív tam byly jiné reálie, dnes se tam dostává problematika a vidění současného světa. A to samé se odehrává v malbě. Každá doba má jinou vizualitu, ale obrazy budou pořád.

Což mě přivádí na myšlenku, že vaše obrazy jsou možná pro většinového diváka příliš drsné.
Myslím, že dnes už jsou měřítka toho, co si lidi jsou ochotní doma pověsit domů, někde jinde. Já se naopak spíš zděsím z přeslazeného obrazu. A v době, kdy tu je generace lidí, kteří vyrostli na punkové nebo metalové estetice, sledují horory a podobně, tak tohle není překážka. Navíc moje obrazy jsou temnější, ale ne nějak prvoplánově dekadentní. A v propojení s přírodou je to mnohdy i romantizující. Vyhovuje mi vnímání přírody jako živlu, kterého je zapotřebí se trochu taky bát. A život je drsný, proč si dávat na zeď idylický sebeklam.

Co byste ve své práci považoval za úspěch?
Já mám asi tři největší malířské vzory. Jiří Načeradský mě přijal na studia do Brna, Michael Rittstein si mě potom vzal do Prahy a Martin Mainer mě teď jako kurátor zařadil do výstavy. Lidi, kterých si vážím, mi takhle projevili nějaké uznání, čili to považuju za úspěch.