Tři hodiny ji zpovídá štáb BBC, druhý den za ní přijede polská televize. "Blíží se srpen. Všichni zahraniční novináři, kteří projíždějí Českem, se mnou najednou potřebují mluvit," praví zpěvačka Marta Kubišová. Není divu – byla jedním ze symbolů srpna 1968, letos to bude 40 let.
Potěší ji však, že hovoříme i na jiné téma. "Spousta lidí mě má zaškatulkovanou na té barikádě, ale tam mi dobře není. Já jsem pohodlná, jsem pro pohodičku," říká a dodá s nadsázkou: "Vlastně jsem byla vděčná, že sem ti Rusové přijeli. Aspoň jsem nemusela hledat výmluvu, proč nemůžu odjet do ciziny." Lákali ji do Anglie i do slavné pařížské Olympie. Zůstala doma a pak si dvacet let nezazpívala.
Vaše klipy ze 60. let by možná i teď bodovaly ve světových hitparádách. Mají poetický obraz, chytlavou melodii, díky vám výjimečný hlas a sex-appeal...
... Proto se asi česká rádia tváří, jako že jsem po roce 1989 nic nenatočila. Vysílají jenom moje staré věci, o nových říkají: "Dobré, ale je to mimo náš formát."
Štve vás to?
Neštve. Kariéru zpěvačky jsem brala vždycky s humorem. Ta první trvala pět let, byla to rychlá jízda. Teď se to vleče, ale už osmnáct let.
Plná divadla vás přece musí těšit.
To jo. Potěší mě to v osm hodin, když to začíná, a užívám si to do těch deseti, než dojdu splavená do šatny. Předtím a potom zase kňučím a fňukám. Říkám si: "Jsem padlá na hlavu, nebo co?" Jenže nevyžiju z penze. Osm a půl tisíce z důchodu dám za byt a telefon.
Chcete říct, že kdybyste měla našetřeno, nezpívala byste?
Dělala bych jen zvířata. Jen bych na to dohlížela. A kdybych byla úplně za vodou, měla bych velikánský útulek – pro různá zvířata, nejen pro pejsky a kočičky.
Čtěte v SOBOTNÍ MF DNES
O událostech roku 1968, angažmá v Divadle Rokoko, útulcích a zvířátkách mluví zpěvačka Marta Kubišová v rozhovoru pro Víkend MF DNES.
