Nejspíš proto se jí expozice, kde je k vidění kupříkladu Lego model koncentračního tábora či z fotografií na stěnách shlíží Adolf Hitler, ani trochu nelíbí.
Prý pozor na okouzlení
Zrcadlení zla je po výstavě Sensation, která v roce 1999 rozzuřila - zejména obrazem kombinujícím Madonu a sloní trus - tehdejšího starostu Rudolpha Giulianiho, další newyorskou expozicí, o níž se v USA vzrušeně diskutuje. Kurátor Židovského muzea Norman L. Kleeblatt, syn židovských uprchlíků z Německa, na ní shromáždil práce třinácti výtvarníků (generace třicátníků a čtyřicátníků), aby připomněl - jak kromě jiného stojí v katalogu k výstavě - že "obrazy nacismu pronikly do naší kultury a jsou často přijímány s okouzlením". Nositel Nobelovy ceny míru, spisovatel a filozof Elie Wiesel pak v jednom z výstavních textů vysvětluje, že "kýč a vulgarizace holocaustu se posunuly se svým vstupem do světa umění o notný kus dále". Výstava Zrcadlení zla má být výtvarným doprovodem těchto slov, jejich vysvětlením. Problém je však v tom, že podle mnohých se sama stala jejich drastickým příkladem.
Kurátor pevný v kramflecích
Katalog k expozici, který vyšel loni v prosinci, tedy čtvrt roku před otevřením výstavy, vzbudil rozhořčení představitelů některých židovských organizací a spolků (a překvapivě také Katolické ligy). Média na sebe rovněž nenechala dlouho čekat; například v deníku New York Times vyšel ještě do začátku výstavy půltucet rozsáhlých článků. Kurátor Kleeblatt si stál během této bouře pevně na svém, odmítl z výstavy cokoliv vyřadit. Stalo se pouze to, že muzeum do expozice umístilo tabulky varující před tím, že "některá nebo všechna umělecká díla této výstavy se mohou návštěvníků dotknout, neboť umělci zacházejí s otevřeným sexuálním obsahem a nacistickou symbolikou".
Návštěvník, který se tohoto upozornění nezalekne, se po vstupu do expozice musí rozhodnout sám, zda má pravdu kurátor Kleeblatt, když v katalogu říká, že "promyšlený jazyk konceptuálního umění ukazuje, jaký časový odstup mají mladí umělci od hrozné epochy". Nebo zda jde, jak tvrdí jeho odpůrci, o expozici nechutnou a morálně škodlivou. Může však také k svému překvapení zjistit, že výstava vlastně vůbec není tak vzrušující - a to ani umělecky, ani stupněm provokace, jak slibovala rozčeřená mediální hladina.
Cola v Buchenwaldu
V úvodní místnosti, jejíž stěny vyzdobil polský umělec Piotr Uklanski desítkami portrétů amerických herců v německých uniformách, v nichž se kdy objevili ve filmu, jsou nakonec ze všeho nejzábavnější komentáře návštěvníků. "Podívej, mladý Marlon Brando! Toho bych teda nepoznala! A kdo je tohle? Peter O' Toole! Docela mu to sluší."
Nad modelem koncentračního tábora, který z krabice od klobouku z módního salonu Prada vyrobil šestatřicetiletý Američan Tom Sachs, si lze zase těžko odpovědět na otázku: Proč?
Na umělecké hře Co kdyby? je také postavena webová fotografická koláž (www.dottycommies.com) s názvem Autoportrét v Buchenwaldu od osmatřicetiletého Brita Alana Schechnera. Ten zakomponoval svůj portrét s plechovkou dietní coca-coly v ruce do známého snímku z koncentračního tábora od Margaret Bourke-Whiteové z roku 1945. Schechner přišel za holocaustu o prarodiče a podle svých slov se ve svém díle pokusil "představit si sama sebe, samozřejmě že neúspěšně, dobře živeného, mladého muže v koncentračním táboře". Ironií je, že právě Schechnerova koláž, byť jde o čistě internetový projekt a mnozí návštěvníci nainstalovaný počítač bez zájmu minou, se stala po vytištění katalogu zřejmě nejkritizovanějším a nejnapadanějším dílem výstavy. Jedna z odmítavých reakcí, názor amerického Žida Zéva Friedmana, citovaný v deníku New York Times, přitom dobře ukazuje, proč výstava nejen že může, ale z principu musí mít své odpůrce: "V Buchenwaldu nebyla žádná dietní cola, tam nebyla ani voda. Toto je zlehčování holocaustu," říká Friedman.
Můžete odejít dřív
Podobně jako třeba v případě několik let starého filmu Život je krásný režiséra Roberta Benigniho, střetává se také současná newyorská expozice s chápáním holocaustu coby nezměřitelné tragédie, kde každá relativizace, byť jde z pohledu jiných o nevinnou hru, uráží její oběti. Někdo řekne, že jde o přepjatý, smrtelně vážně se tvářící přístup, bez špetky smyslu pro humor. Odpověď však může znít: "Jistě, ale pro šest milionů lidí šlo skutečně o smrtelně vážnou věc."
Varování umístěné při vstupu do té části expozice, v níž se nacházejí nejkontroverznější exponáty, pak nechává volbu na každém návštěvníkovi zvlášť: "Někteří z těch, kdo přežili holocaust, byli rozrušeni díly, jež za tímto bodem budou následovat. Návštěvníci, kteří se chtějí takového rozrušení vyvarovat, mohou nyní expozici opustit dveřmi vlevo."
 Alan Schechner: Autoportrét v Buchenwaldu - To je skutečné. Digitálně manipulovaná fotografie, 1991 - 1993. |
