Odpovídala ochotně a bez vytáček, dokonce si při přípravě na focení zpívala operní árii. "Jak že se jmenoval ten, co napsal Prodanou nevěstu? Smetana? Znám,“ smála se na fotografa.
Na začátku kariéry jste si prožila peklo, kritici vás drtili. Jak jste to snášela?
I když to tak možná nevypadalo, každá z těch kritik se mě hodně dotýkala. Byla jsem mladá, nezkušená. Nejhůř jsem nesla osobní útoky, a ujišťuji vás, že těch bylo obzvlášť hodně. Nic mě ale nemrzelo tolik, jako takové ty menší, nepřímé naschvály: například když mě vůbec neuvedli v titulcích Taxikáře. Když potom recenzenti psali, jak špatně jsem v něm hrála, ptala jsem se jich: A vědí vůbec lidi, že jsem to byla já? Nejsem totiž nikde napsaná.
Bránila jste se nějak?
Postupně jsem se obrnila. Řekla jsem si, že lidi, kteří mě napadají, to dělají jen proto, že mají problém sami se sebou, tak proč bych si kvůli nim měla dělat vrásky. Samozřejmě to neznamená, že by mě nemrzela špatná kritika, ale už si ji neberu osobně. A s tím se dá žít.
Prý se vás tehdy zastal jenom Roger Ebert...
Nejen tehdy, Roger mě podporuje dodnes. Bylo to až úsměvné, jak šel proti všem, jsem mu za to neskonale vděčná. Víte, Hollywood je svět sám pro sebe, žijete v takové bublině, nejvíc řešíte, jestli se vám nerozpil make-up a jestli vám dali prezidentské apartmá. Roger pochopil, že lidem na mně a Peteru Bogdanovichi nejvíc vadilo ne to, jak pracujeme, ale že tenhle svět prostě nebereme.
Co pro vás po tom všem bylo největší satisfakcí?
Seriál Měsíční svit. Najednou se objevila šance dělat zábavný formát a drama v jednom, začala jsem v sobě objevovat nové polohy. Taky jsem měla konečně dobré kritiky, přirovnávali mě ke Carol Lombardové, Katherin Hepburnové, a tomu už se říká satisfakce! A vůbec mi nevadilo, že šlo o "jenom“ seriál: pro mě byl Moonlighting film, natáčení šedesáti epizod ostatně dalo pěkně zabrat.
Zbýval vám vůbec v té době čas na nějaký soukromý život?
Evidentně ano, když se mi tehdy narodila dvojčata! (smích) Bruce naštěstí zrovna točil Smrtonosnou past, takže jsem měla čas odrodit, ale po šesti týdnech už jsem zase pracovala. Tehdy jsem se naučila vodit děti všude s sebou. I tady ve Varech mám oba syny.
Vaše dcera Clementine je také herečka. To jste jí nevarovala?
Varovala, proboha, samozřejmě! Ale znáte děti. Naštěstí jsem všechny své potomky vedla k tomu, aby si vedle herecké práce drželi ještě další činnost, která by je uživila.
U nohou vám leželo mnoho mužů. Jaký kompliment je pro vás nejcennější?
Jednou mi Orson Welles řekl: Otoč se do kamery, aby byla vidět tvoje tvář. To by se snad dalo považovat za kompliment, vezmeme-li, jak velký režisér ho vyslovil a jak důležitý to byl pro mě člověk.
Já měla na mysli jiný typ komplimentů, prý se vám dvořil třeba Marlon Brando...
Panebože Brando, to snad ne?! Toho mi vůbec nepřipomínejte. Byl hrozný, taková ta hvězda, co si myslí, že je pupkem světa a že se z něj všichni posadíme na zadek. Nikoli já: mně připadal odporný, choval se jako buran. Ano, pochválil mi zadek, ale nepřejte si slyšet jakým způsobem. Jsem slušná žena, víte?
