Proč? Protože je neskonale normální. Z příběhu i jeho vypravěčské nenápadnosti, za níž stojí režisér David Frankel, je znát osobní zkušenost.
Na rozdíl od jiných "psích" komedií se tu nepěstují žádná krkolomná dobrodružství, únosy, honba za zlosyny či štěňátka v ohrožení; nevymýšlejí se ani umělé taškařice, kvůli nimž se ze psů dělají klauni. Marley a já zosobňuje příjemně obyčejnou kroniku sledující běh života jedné rodiny a psa.
Díky profesní výbavě autora předlohy, kterému vynesly popularitu právě novinové sloupky o domácích trampotách s Marleym, se popisná dějová linka může opřít o věcný odstup a sebeironii.
Tón udá už úvod, kde romantická svatba mezi vločkami končí nohama promrzlých novomanželů v horké vodě a rozhodnutím, že se postěhují za sluncem. Na Floridě pak pobaví zatím ještě ohleduplné střety dvoukariérového svazku i mužské filozofování na téma, jak oddálit ženinu touhu po dětech.
Chvála přirozenosti
Pořiď jí psa, poradí kolega; vzápětí se hrdinové octnou mezi kupou štěňat a sebecyničtější kino roztaje sborovým: Jéééé! Ale rozněžnělost dlouho nevydrží, film totiž pokračuje běžnými lapáliemi, nikoli aranžovanými výmysly útočícími na cituplnost.
Zábavné pasáže přidává film jakoby "nad plán": jak skvěle se dají se psem balit slečny, kterak se svéhlavý Marley vymkne odbornému výcviku odpudivě sebevědomé psí "bachařky", a výjev vpravdě akční, v němž se labrador veze v autě jaksi jen napůl.
Psí "herec" má očividně skvělého trenéra, nicméně film mu nenutí žádné naschvály, předvádí jen to, co patří k jeho přirozenosti. A stejná samozřejmost doprovází rodinnou historii včetně půvabného sestřihu "jak šel čas aneb co jsem za tu dobu zažil, napsal a kvůli psu zachraňoval".
Ač jde o komedii, nechybějí v ní okamžiky posmutnělé ani vypjaté; zvláště když přijdou děti. Vypráví se tu zkrátka o nejprostším lidském štěstí, pro něž se všichni musí něčeho vzdát; přicházejí krize i smíření, únava i hysterie ústící výbuchem "ten pes musí okamžitě pryč", přičemž o psa tu ve skutečnosti nejde.
Chvála přirozenosti
Nenasytný Marley, jenž vyje při každé bouřce a skáče do cizích bazénů, není středobodem rodiny; je její součástí a odlehčuje, co by jinak vyznělo melodramaticky. Třeba to nádherné gesto pocitu volnosti, již mu na prahu stáří dopřeje jeho pán na mořské pláži, následován spontánně dalšími pejskaři, Marley okamžitě shodí způsobem, jenž přivolá policii. Pak ještě jednou zabojuje a dny plynou dál v duchu "vše při starém", což značí – chválabohu, všechno je v pořádku a na svém místě.
Za tu příjemně nevtíravou vyrovnanost snesitelného bytí, byť bez zázračné filmařiny, by se dalo jít s hodnocením ještě výš – kdyby v závěru film nepodlehl nastavovanému ždímání sentimentu. Jako by nestačilo ono kradmé štípání v očích, které postihne dvojnásob každého majitele psa se stejnou zkušeností.
Nicméně je jasné, proč se Marley a já stal vánočním hitem Ameriky; až na poslední minuty neprovozuje dojímání, za něž je člověku stydno.
Marley a já
USA, režie D. Frankel
hrají O. Wilson, J.Anistonová
Hodnocení MF DNES: 60 %
