Z knihy Marie Poledňákové S kým mě bavil svět.

Z knihy Marie Poledňákové S kým mě bavil svět. | foto: Ikar

Jak vytrhnout velrybě stoličku měl být doják, vzpomíná Poledňáková

  • 7
Ve svém čerstvě vydaném životopise nazvaném S kým mě bavil svět přiznává úspěšná režisérka třeba i to, že během natáčení filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku vůbec netušila, že točí komedii.

Paměti Marie Poledňákové se čtou samy a defilují v nich ti největší herci i režiséři. Začínají však jako úplně obyčejný příběh holky z malého města. Pochází z Nepomuku, který osvobodili Američané. I když o nich se doma nikdy moc nemluvilo, protože ve škole se Marie i její sestra učily, že Československo osvobodila Rudá armáda. Tatínek byl navíc už před válkou levicovým intelektuálem a i přes varování, co v Sovětském svazu napáchal Stalin, vstoupil hned po válce do strany.

Marie Poledňáková: S kým mě bavil svět. (obal knížky)

"První vzpomínku mám z doby, kdy mi ještě nebyly čtyři roky. V dálce na obzoru se obloha zbarvila do červena. Nebyl to západ slunce, hořela Plzeň. Nálety v dubnu 1945 byly tak silné, že bombardování Škodovky bylo slyšet až k nám," vzpomíná režisérka. A svému vnukovi vypráví: "Poprvé jsem telefonovala, když mi bylo sedm. Do mých dvanácti let neexistovala televize. A domů jsme si koupili televizor, až když mně bylo devatenáct." To pro představu, jak rychle se věci kolem mění.

Přišlo stěhování do Prahy, komunistické procesy, tatínkovo vyloučení ze strany a jeho odjezdy do Karviné do dolů. Dva roky nato dostal infarkt, pak onemocněla i maminka, brzy se rodina vybourala v autě. Sotva se potlučená Marie dala trochu dohromady a vrátila se na pár dní do školy, onemocněla se srdcem a musela zůstat doma dalšího skoro půl roku. Zdálo by se, že ji stíhala jedna rána za druhou, přesto je to vlastně vtipné a pozitivní čtení - pro jejího otce byla sklenice vždycky poloplná, v každé šlamastyce si našel důvod k legráckám. Jenomže pak Marii kvůli jeho kádrovému profilu zakázali studium chemie na vysoké. A tak pracovala třeba i u vrtačky v Napaku.

Ale předně jde o filmy. Jak se k nim Poledňáková dostala? Svým způsobem za to může Ivan Poledňák, s nímž začala chodit druhý rok po maturitě. Znal Ivu Hercíkovou, přes ni Jaroslava Dietla, a tak se mezi Dietlem a budoucí paní Poledňákovou mohl jednou při večeři odehrát i tenhle zlomový dialog: "Co vlastně děláte v té továrně?" "Všechno, co je třeba. Na vrtačce, na lisu, brousila jsem hrnce, umím svářet a teď vedu sklad." "A nechtěla byste zkusit pracovat v televizi?" "Ale já mám kádrový škraloup." "Ale já jsem tam šéf." A bylo vymalováno. 

K prvnímu televiznímu filmu Dívka a holubi, který sama režírovala, však bylo ještě daleko. Natož ke snímku Jak vytrhnout velrybě stoličku, který je podle jejího vyprávění mixem porozvodových problémů jejího syna Petra a alotrií jejího synovce Zdeňka. V roce 1977 se Velryba promítala jako hlavní štědrovečerní film v televizi, ráno odjela Poledňáková se synem na hory, a když se za týden vrátila, měla stůl zavalený děkovnými dopisy, balíčky a stohy osobních poděkování. A pořád chodily další.

Scénář si napsala sama, vybírali se herci. Na konkurz na roli Vaška přišlo asi 160 dětí, většinu Poledňáková, která už byla smířená s tím, že si svůj příběh i zrežíruje, poslala domů. V hloučku asi dvanácti zbylých hochů se Tomáš Holý nijak neprojevoval, navíc patřil k nejmladším, dalo se čekat, že skoro roční natáčecí práce s takovým špuntem bude náročná. Řekla mu, že může odejít, ale kluk se za chvíli vrátil, protože v sále zapomněl čepici. Ani v tu chvíli nepromluvil, ale o kulicha si řekl pantomimou a bezprostředním uculováním se. Tak ho režisérka pozvala na další kolo na druhý den.

Všechny vybrané děti dorazily v pořádku, jen Tomáš se cestou vyválel ve sněhu tak příšerně, že mu ženské na Barrandově sušily všechno, co měl na sobě. Když pak brebentil a zase se uculoval, začalo být Poledňákové jasné, že právě on se stane Vaškem. Skoro zapomněla na svoje tajné přání, aby dítě, které bude Vaška hrát, bylo z rozvedené rodiny. A pak jí zavolala Tomášova maminka, samozřejmě potěšená, že její syn bude hrát, aby režisérce řekla: "Tom se vám asi nesvěřil. Nebude vám vadit, že jsme rozvedení?"

S Tomášem Holým to Poledňáková vyhrála. Líčí třeba i scénu, v níž kluk obaluje řízky a zabere se u toho do poslouchání rádia tak moc, že patlá maso ve strouhance, mouce a vajíčku bez ohledu na pořadí sem a tam. Když se pak ke scéně nahrávala muzika, uslyšela Poledňáková hurónský smích muzikantů, kteří němou scénu pozorovali. "Copak jsem natočila nějakou komedii? Pro mě to měl být něžný, křehký a dojemný příběh," píše po letech. V té době si málokdo uvědomoval, jaký smysl pro komiku v ní dříme a co ještě dokáže. Před sebou měla pokračování Jak dostat tatínka do polepšovny i komedii století S tebou mě baví svět.

Přečtěte si biografická díla známých osobností či životopisy na knihy.idnes.cz.