RECENZE: Hlas osudové ženy Marianne Faithfull se zadírá pod kůži

Navzdory věku prožívá osmašedesátiletá britská zpěvačka Marianne Faithfull jednu z umělecky nejúspěšnějších etap života.

Marianne Faithfull | foto: PR

Faithfull (obal)

Nové album Give My Love To London je stejně jako několik předchozích přehlídkou vybrané společnosti spolupracovníků. Na ty však měla tahle dáma štěstí vždy. Kariéra Marianne Faithfull sahá až do hloubi divokých 60. let, kdy byla blonďatou femme fatale několika rockerů, hlavně Micka Jaggera z Rolling Stones, který pro ni napsal její první a největší hit As Tears Go By.

Rozjetý životní styl ve své době nejnebezpečnější rock’n’rollové kapely světa (její ložnicí prošli i další dva členové Keith Richards a Brian Jones) se podepsal i na zpěvaččině dlouholeté drogové závislosti a pauzách v umělecké činnosti.

Give My Love To London

80 %

Marianne Faithfull

vyd. Naive 2014

Za comeback je považováno album Broken English z roku 1979. Deskou, kterou Marianne Faithfull nalezla nový styl, jímž předurčila i dnešní kariéru, však byla až v roce 1987 Strange Weather s jazzovými standardy, písněmi od Waitse i Dylana a novou, přenádhernou a opravdu prožitou verzí As Tears Go By.

Marianne Faithfull se obrátila k žánru, který lze nazvat šansonem, ovšem bez francouzských konotací (jakkoli už několik let nahrává pro francouzský label Naive). Do něj se jí na posledních albech výtečně strefovali takoví autoři jako PJ Harvey, Beck, Billy Corgan, Jarvis Cocker a mnozí další.

Kromě příležitostných kompilací neexistuje žádná řada desek, na nichž by se sešel takový tým hudebníků, kteří z alternativců 90. let vyrostli v představitele toho nejlepšího ze současného mainstreamu, než jsou právě poslední alba Marianne Faithfull.

Poznamenaná životem

A nová deska není výjimkou. Zvoní na ní autorská jména Nicka Cavea, pinkfloydovského Rogera Waterse, amerického autora country Stevea Earlea, britských písničkářů Eda Harcourta, Toma McRae a Anny Calvi.

Plus závěrečný polomluvený cover Cohenovy Going Home a jazzového Carmichaelova standardu I Get Along Without You Very Well, jímž Marianne Faithfull rozšířila tábor těch, kteří jej nazpívali před ní, ať to byli Frank Sinatra, Billie Holiday nebo Chet Baker.

Životem silně poznamenanému hlasu Marianne Faithfull, který má v sobě šansonovou dramatičnost, bluesovou hrubost a jakýsi „starozákonní“ patos, na novém albu nejvíce sluší mrazivý výraz. Má jej ve dvou písních Eda Harcourta, zlověstně bouřlivé True Lies a Mother Wolf, která je svým způsobem „caveovštější než Cave“.

Poloh však vystřídá zpěvačka, respektive její autoři a spolupracovníci, řadu: od průzračného kytarového či klavírního písničkaření přes nápodobu lidovky v titulní písni až po psychedelické stavění zvukových stěn, se kterým přišel Roger Waters. V každém z těchto hudebních kontextů se zpěvaččin hlas zadírá hluboko pod kůži. A v tom je album nejsilnější.

Čtete rádi iDNES.cz? Podpořte nás svým hlasem v anketě Křišťálová lupa.