Na podzim 1941 byl do severolibyjského Tobruku obléhaného Němci a Italy odvelen 11. východní československý prapor, který tu bojoval po boku Britů, Poláků, Australanů či Jihoafričanů. Sem umístil Marhoul smyšlený příběh mladíka Jiřího, jehož ideály i statečnost jsou vystaveny kruté zkoušce.
"Nicméně na místě českého vojáka by mohl být Francouz nebo Němec, lhostejno z které strany barikády. Podstatu tvoří komorní psychologický příběh o tom, co se může stát komukoli v jakékoli válce," říká Marhoul – režisér, autor scénáře a producent v jedné osobě.
Slovensko v koprodukčním projektu zastupuje Iveta Malachovská s firmou Frikulín. Stihnou-li všechny přípravy a naplní rozpočet ve výši 60 milionů korun, točit by se mohlo už příští léto a premiéra by byla v říjnu 2007.
Po režisérově úspěšné prvotině Mazaný Filip se od Marhoula čekal spíše "Filip II" nebo jiná komedie. "Jenže komediální zážitek, který by mě uchvátil, nepřišel, zato u Tobruku vím naprosto jasně, že ho dělat chci. A nemá to vůbec nic společného s 60. výročím války," zdůrazňuje organizátor letošních oslav.
Pro svůj scénář, byť ryzí fikci, měl tři volné inspirační zdroje. Jedním byla kniha, kterou mu půjčil výtvarník Jaroslav Róna – Rudý odznak odvahy od Stephena Cranea, která vyšla v New Yorku roku 1897 a popisuje proměnu nadšeného dobrovolníka z války Severu proti Jihu, jemuž se nakonec válka stane největším nepřítelem.
Pak Marhoul studoval čtyři měsíce materiály z vojenské historie týkající se československého praporu. A hlavně naslouchal osobním vzpomínkám veteránů od Tobruku, kterých prý ještě žije kolem šedesáti. "I další osud té jednotky byl zajímavý. Část odešla do Británie, část do Sovětského svazu – z nich spousta padla na Dukle," líčí.
Zážitky a historky skutečných vojáků od Tobruku si však zatím nechává pro sebe stejně jako představu o hercích, kteří je ztvární před kamerou. Přiznal jen, že tentokrát neobsadí kolegy z Divadla Sklep a že všichni herci projdou castingy.
Také místo v Africe, kde je čeká 45 dní natáčení, se teprve vybírá podle produkčních podmínek. Ve hře je Maroko, Tunisko, Egypt či Sýrie, ne však přímo Libye, kde byl s architektem Janem Vlasákem na obhlídkách: "Pětatřicet let tam netočili celovečerní film, nemají zázemí." Ale nachodili desítky kilometrů pouští, zkoumali bunkry, vše si zakreslili, nafotili – a zažili "bojové" situace.
Na každém kroku je hlídala čtveřice policistů. Jenže byl ramadán, kdy věřící nesmějí ani pít, dokonce vyplivují sliny na důkaz, že je nepolykají. "Takže patnáctikilometrový výlet při teplotě 38 stupňů Celsia nezvládli, po pěti kilometrech odpadli, sedli si na kámen, košile dali přes hlavy, jen tomu nejmladšímu – Alímu – přikázali, že musí jít s námi dál," vypráví Marhoul.
Jindy zas policejní průvodce tvrdící, že zastupuje ministerstvo turistického ruchu, našel v poušti nevybuchlý dělostřelecký granát a pustil jej Marhoulovi přímo pod nohy. "Anglicky neuměl, tak jsem mu česky vynadal, ať to okamžitě odnese pryč – a za dva dny jsme ten granát našli pod sedačkou auta, kterým jsme denně jezdili."
Po takové cestě je Marhoul připraven na vše – i na možné srovnávání s Tmavomodrým světem. "V Tobruku není žádná láska, v hlavní ani ve vedlejší roli, ba ani v komparzu. Ale jedna ženská role tam bude: nádherná súdánská prostitutka," směje se.
