Přibil je novinář a prostředí nepochybně zná, ale líčí je tak, že lze jen doufat, že na vlastní kůži nezažil ani polovinu toho, čím nechává projít svého tristního hrdinu Viktora. Podrazy, nevraživost mezi kolegy, úplatkářství, kšefty s články, hysteričtí šéfové, využívání a zneužívání odposlechů, cenzura i autocenzura. Elitní novinář z renomovaného týdeníku, kam píše kauzy, se uzavírá do své hlavy a medituje.
Svátosti sadistického bohaAutor: Marek Přibil Nakladatel: Nakladatelství Lidové noviny 262 stran, 199 korun |
A v tom je problém. Ilustračních citátů by se našlo více, ale postačí jeden o krizi kapitalismu: „Jako systém se vyčerpal: dochází k neudržitelnému drancování přírodních zdrojů a stále nerovnějšímu přerozdělování bohatství. Viktor se obává, že nenajde-li lidstvo řešení, hrozí v budoucnosti (možná i blízké) nevyhnutelný kolaps současné civilizace daný jejím postupným rozkladem.“ Pardon, to by byla banalita i v novinovém komentáři.
Obálka knihy Svátosti sadistického Boha
Ne že by Přibil neměl pravdu v postřezích o postavení médií, vztahu svobody a nesvobody tisku či síle ekonomického tlaku. Jenže je toho nějak moc, což přijde líto stejně jako fakt, že si autor neodpustil trefy do Klause, Zemana a svým způsobem i Havla. Na jiných místech totiž dokazuje, že umí být výborným vypravěčem, třeba v pasážích o milostných touhách žurnalistického neumětela nebo v příběhu tří kamarádů, kteří klidně přejdou z levicového deníku do pravicového týdeníku a pak se navzájem pustí k vodě.
Zkrátka Přibilův Bůh je „příšerně ješitný“ a sadistický, což je patrné i z osudu jediné sympatické postavy románu, Viktorova přítele Standy. S posledním řádkem knihy tak člověk zatouží po nějakém laskavém božím dotyku. Že by právě toto přání chtěl autor u čtenáře vyvolat?
