Manu Chao: Mašinerií pop kultury se nenechám rozemlít

  • 4
Provokativní písničkář frankofonní a latinskoamerické zóny Manu Chao vystoupí tuto sobotu v Praze, na louce za Jízdárnou Pražského hradu, v rámci přehlídky Respect. Tuzemskou premiéru si odbude muzikant, jehož proslulost se nám nemusí zdát příliš veliká, ale v některých západoevropských či latinskoamerických zemích platí pravý opak!

Narodil se před jednačtyřiceti lety v Paříži, ale jeho rodiče jsou ze severního Španělska. Zájem o Latinskou Ameriku získal už v raném mládí: „Kdyby se tehdy doma válel míč, asi bych se stal fotbalistou. Ale místo toho jsme měli kytaru a naším bytem neustále procházeli emigranti z tehdejších jihoamerických diktatur: intelektuálové, zpěváci, malíři, bohémové.“

Koncem 80. let založil Chao se svým bratrancem skupinu Mano Negra (Černá ruka), kterou pojmenovali podle militantní anarchistické skupiny z jižního Španělska. Mano Negra kombinovala punkrock britské skupiny Clash se styly, které do Francie přinesli přistěhovalci z bývalých francouzských kolonií.

Skupina rychle pronikla mezi špičku francouzské „alternativy“, ale plán dobýt anglosaský trh nevyšel. Zkusili štěstí v Latinské Americe. Společně s cirkusem a divadlem vyjeli na turné Cargo Tour, pluli od přístavu k přístavu nákladní lodí, která jim sloužila jako pódium. Umělci přitom navazovali kontakty s opozičními politickými skupinami. Na dalším turné cestovali vlakem. Z karibského pobřeží Kolumbie se vydali přes vnitrozemí až do hlavního města Bogoty - a přitom uspořádali sérii „free“ koncertů na železničních nádražích.

Po zániku Mano Negra se Manu Chao vydal do Latinské Ameriky jen s kytarou a čtyřstopým magnetofonem; výsledek tohoto dobrodružství zachycuje album Clandestino - což ve slangu znamená černý pasažér nebo ilegální přistěhovalec. Málokdo tehdy tušil, že chytlavý mix zvuků, hudebních fragmentů a melodií prolomí bariéru pop kultury, kterou ovládá marketing obřích gramofirem. „Albu asi pomohlo, že jej hráli prodavači na trzích,“ domnívá se Chao. „Touhle cestou proniklo mezi batůžkáře a tuláky. Dostalo se k lidem, aniž je hrálo rádio či televize.“

Dnes je Chao ve Spojených státech  považován za průkopníka „latinské alternativy“, jeho druhé album Proxima Estacion: Esperanza se dlouhé měsíce drželo také v evropských žebříčcích.

O Manu Chaovi není lehké vynášet kritické soudy. Literáti považovali dlouhou dobu komiksové sešity za brak a podobně se dívají konzervativní rockeři na Manu Chaa: mixovat hudební styly bez skrupulí, to je přece proti dobrému vkusu! Ale teoretici nových médií jej považují za proroka: jeho všežravý eklektismus, polomluvený zpěv, babylonská směsice jazyků, absence jednotícího „soundu“ - to jsou obrazy změn, jimiž náš život prošel v posledních letech.

Jeho tvorba v sobě má i kus angažovanosti. Každá generace potřebuje mluvčího, který se pohybuje mimo koleje zábavního průmyslu a zdůrazňuje sociální témata. Chao si nejraději půjčuje od Jamajčana Boba Marleyho a britské skupiny Clash, ale jeho poselství není ani tak v obsahu jeho písní jako spíš v postojích a životním stylu: „Na své písničky jsem pyšný od chvíle, kdy mi jeden pouliční muzikant v Argentině řekl, že mu hned po ránu vynesly dost peněz na celý den.“

Manu Chao dodnes tvrdí, že se obchodní mašinerií nenechá rozemlít. S batohem procestoval Indii, africké země i Latinskou Ameriku. Na svém současném turné chce zmapovat nová teritoria - od Istanbulu až po Petrohrad, Rigu, Budapešť a Prahu.

Vstupenka na pražský koncert Manu Chao.