Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Kdyby aspoň bouchl vlak! Nacisté v Manon Lescaut moc nesvedli

  17:55aktualizováno  17:55
Jednu z nejhloupějších aktualizací klasického námětu předvedla v sobotním kinopřenosu Metropolitní opera. Pucciniho Manon Lescaut se v její nové inscenaci odehrává za druhé světové války v Němci obsazené Francii. Jak okupace promlouvá do slavného příběhu Manon a rytíře des Grieux?

Scéna z Pucciniho Manon Lescaut v Metropolitní opeře | foto: Ken Howard

Dnešní operní divadla se předhánějí ve stěhování příběhů do jiných časů. Málokdy to má logiku, Metropolitní opera ale zřejmě nechce zůstat pozadu a nejnověji to zkusila s Pucciniho Manon Lescaut. Skladatel ji zkomponoval podle novely abbé Prévosta z roku 1731, kterou přetvořil v přímočarý vášnivý příběh, svým vyzněním cítící s titulní hrdinkou. Dobu děje však zachoval.

Režisérovi, jenž se v přestávkovém rozhovoru zaštítil obdivem k žánru film noir, zřejmě stále připadal málo dramatický, a tak ho přesadil do Francie roku 1941. V úvodní scéně v Amiensu tedy nepřijíždí Manon dostavníkem, ale vlakem, který ovšem z orchestru doprovází zvuk poštovní trubky (vyměnit ji za píšťalu si režisér přece jen netroufl.) V kavárně sedí kromě místních obyvatel i němečtí vojáci v helmách. Divák tedy čeká, co napínavého se bude dít. Vyhodí třeba někdo vlak do povětří? Dojde k nějaké vzpouře?

Giacomo Puccini: Manon Lescaut

Kinopřenos z Metropolitní opery

5.března 2016

Hodnocení: 55 %

Nikoli, Manon v souladu s libretem vypráví des Grieuxovi, že jede do kláštera na otcův příkaz. Jistě nic zvláštního, pokud rodina neměla na věno, nebylo pro dívku často jiné „využití“. Ve čtyřicátých letech dvacátého století už ale ženy běžně pracovaly a vydělávaly si. Člověka napadne, proč to nedělá i Manon, zvlášť když v podání Kristiny Opolaisové působí od počátku jako silná a emancipovaná osobnost, rozhodně ne jako dívenka zmítaná okolnostmi.

V druhém dějství Puccini s nemalou kompoziční obratností napodobuje dobové zvyklosti, včetně výuky tance a hudební kratochvíle, při níž znějí madrigaly na mytologické náměty. V Paříži čtyřicátých letech by to asi byl dosti neobvyklý hudební žánr, zvlášť v nějakém nočnímu klubu či kabaretu, do nějž režisér stylizuje ložnici Manon. Bohatý výběrčí daní Geronte, kvůli němuž Manon opustila des Grieuxe, sídlí v jakési chladné kapli se sloupem uprostřed. Nejspíš kolaboruje s Němci, což by bylo možná zajímavé východisko pro film, zvlášť pokud by se des Grieux naopak zapojil do odboje. Jenže za Pucciniho Paříž nebyla okupována, autor nic takového nevypráví a režisérova snaha najít německým okupantům nějaké uplatnění je čím dál úpornější a směšnější.

Tohle není fantazie

Vše vrcholí odplutím Manon a dalších prostitutek z Le Havru do vyhnanství. Z narážky v libretu i z historického a dějového kontextu vyplývá, že směřují do Louisiany, jež byla v 18. století francouzskou kolonií. Proč by ale nacisté vozili padlé ženy lodí do Ameriky? To by ji museli napřed dobýt. Manon nakonec neumírá na útěku v okolí New Orleansu, nýbrž v blíže neurčené „pustině“ připomínající vrakoviště či trosky. Tohle není provokující fantazie, nýbrž její naprostý nedostatek. Nešťastný konec Manon je přirozeně dojemný za všech okolností, i když ono je už vlastně jedno, co se na jevišti děje.

Fotogalerie

Pro zpěváky to asi není zrovna inspirativní prostředí a mnoho s tím nezmohl ani dirigent Fabio Luisi. Možná i proto se sopranistce Opolaisové, připomínající blonďatou filmovou hvězdu, nedaří zahrát dívku marnivou, rozpustilou, přelétavou, ale též upřímně zamilovanou a trpící. Je prostě pořád stejná, stejně se tváří, dělá stejná gesta a pěvecky hodně plýtvá silami. Náročná, vypjatá role je přinejmenším na hraně jejích možností.

Tenorista Roberto Alagna se neméně těžkou roli des Grieuxe naučil během dvou týdnů poté, co ji kvůli nemoci odřekl Jonas Kaufmann. To jistě není mnoho na vypracování detailů, ale tenhle tenorista na ně stejně nikdy moc nehleděl, zpívá prostě od začátku do konce z plných plic. Je fakt, že svým způsobem mu nechybí neodolatelná bezprostřednost, jíž své role vždy nějak utáhl a uzpíval a často zvítězil. Jenže i on pěvecky hodně bojuje.

Barytonista Massimo Cavalletti jako bratr Manon nezanechal silnější dojem, takže vlastně nejvýraznější figuru stvořil Brindley Sharratt coby bohatý ctitel Geronte, plešatý, obrýlený, směšný panáček, ve skutečnosti lstivý a nebezpečný. Trochu málo na takovou operu.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.