Ještě ani nedokončil Akademii múzických umění, a mnozí už jej považovali za fenomenální herecký talent. V roce 1989 však jeho slibnou kariéru přetrhla nehoda.
Jan Potměšil si z jedné ze spanilých jízd „sametové revoluce“ po automobilové havárii odnesl těžká zranění. Bojoval o přežití a vrátil se na vozíku. I po dlouhé vynucené pauze si dokázal znovu vybudovat prestižní pozici a místo v srdcích diváků.
Nevzdal se a za každým horizontem hledal nový cíl. Jeho životní příběh je především příběhem o překonávání a bourání bariér.
Stal jste se vedle režiséra a impresária vašeho divadelního spolku Jakuba Špalka hlavní tváří kampaně Kašpar bez bariér. O co jde?
Není to zdaleka jen o mně nebo o Jakubovi a nechci mluvit jen za sebe. A vlastně to tak docela není jen o divadle a o spolku Kašpar. Ale k věci, po rekonstrukci bude přímo z ulice přístupný prostornější výtah, přibude toaleta pro vozíčkáře. O něco se zvýší také kapacita hlediště a větší budou i prostory foyeru. Takže je to přínos pro všechny, nejen pro ty, kteří jako pomůcku používají „káru“.
Bude na to mít vaše renomovaná, ale malá a v minulosti někdy zkoušená scéna dost peněz?
Věříme, že ano. I proto, že se tenhle nápad líbí některým firmám a pomoc přislíbilo i ministerstvo kultury. Ale žádáme o podporu i veřejnost. Hlavně proto, že chceme, aby se mohli zapojit i ti, kterým se prostě nelíbí bariéry. Koneckonců už bylo na čase. Vždyť je to scéna, na níž léta hraju a vozík patří k mým nejdůležitějším rekvizitám. A zatím je to divadlo, do kterého vozíčkáři nemají tak docela bezproblémový přístup.
Kdo s tímhle nápadem přišel?
Inspiroval nás karlovarský festival, přesněji jeden z jeho doprovodných projektů
Kino bez bariér. V jeho rámci už byly zpřístupněny festivalové projekční sály. A právě díky tomu jsem se ve Varech setkal se skvělým servisem pro vozíčkáře. Všechno bez chyby fungovalo: od dopravy na zavolání až po dostupnost kinosálů i asistenční služby.
Nové divadlo a po prázdninách také nová sezona. To si říká o pořádný začátek, ne?
Bezpochyby. Novou sezonu otevře premiéra 11. září...
Ale to je trochu temné datum. Je v tom snad nějaký záměr...(11. 9. 2001 zaútočili teroristé na budovy WTC a na Pentagon v USA - pozn. autora)
Ne, je to jen shoda okolností. Záměr je ale určitě v tom, že i v nové sezoně vsázíme na věci, které nejsou stoprocentně módní, ale představují vysokou kvalitu. První představení se bude jmenovat Na Havla. Je to sestava z jednoaktovek Chyba, Audience a Ztížená možnost soustředění. Samozřejmě z pera Václava Havla.
Zbavme se bariér v našich hlavách
Vaše scéna tedy zahájí ve velkém stylu - bez bariér. K tomu bezbariérový festival. Jako rodič s kočárkem mám ale pocit, že všude okolo zůstává bariér víc než dost...
To jistě, ale po technické stránce se to dost výrazně posunuje k lepšímu. Za socialismu ukrývali vozíčkáře kamsi do ústavů, někde daleko od lidí, uprostřed lesů v horách. Vždyť socialistický člověk přeci nechtěl vidět někoho na káře. Možná to v těch sanatoriích technicky dobře fungovalo a pracovali tam skvělí profesionálové, taková segregace ale pomohla vystavět bariéry v našich hlavách.
Jaké mají tyhle neviditelné překážky obrysy?
Možná napoví můj vlastní příběh. Když jsem se na začátku devadesátých let dostal ven z nemocnice na vozíku do ulic, nebyla na to ani jedna strana připravená. Ani my vozíčkáři, ani vy „choďáci“, jak vám někdy říkáme. Vůbec jsem se necítil dobře a nedokázal jsem se tehdy normálně a přirozeně pohybovat. Ale to samé bylo cítit i z lidí, kteří mě potkávali. Nevěděli, jak se chovat, a možná jim to bylo nepříjemné. Často se v nich bouřil soucit a chtěli pomoci, ale nevěděli jak.
A tohle je už definitivně pryč?
Dost se to mění. Dnes je to mnohem přirozenější. Někdy se jen s někým setkám očima a hned je to jasné: Díky moc, tohle zvládnu sám. Jindy si bez problémů na rovinu řeknu o to, co potřebuju, a jedeme dál. Na začátku jsem se někdy dokonce dostával do konfliktů. Někdo se mi třeba snažil pomoct s vozíkem do auta. Nepočkal na mě, vzal ho nešikovně do ruky a kára mu namlátila do holení. No, poštěkali jsme se. On si asi říkal: To ještě někdy někomu nabídnu pomoc. Já byl taky naštvanej...
Takže problém byl na obou stranách?
Jasně. Postupně mi ale docházelo, že je to přesně v duchu přísloví o volání do lesa a o ozvěně. I já byl příkladem člověka, který sám v sobě nosí nějaké bariéry. Jakmile jsem to pochopil, snažil jsem se jednat přímo a bez předsudků.
Komunisté si zaslouží jasné odsouzení
S tímhle jste se vypořádal. Ale něco z minulosti, kterou jste v roce 1989 jako jeden ze studentských aktivistů pomáhal měnit, se k nám pořád vrací. Neštvou vás volební a politické zisky komunistů?
Z výsledků posledních parlamentních voleb jsem se orosil. Uklidňuju se sice tím, že je to projev demokracie a že má každý právo na vlastní názor, ale voličů komunistické strany je po víc než deseti letech přece jen nějak moc. Hlavní problém je v tom, že se komunisté jednoznačně nezřekli své minulosti a té části historie, kterou prokazatelně provázely vážné zločiny.
Takže pochopení pro sentiment k minulosti u vás asi nikdo nenajde?
Připouštím, že někdo může něco takového cítit. Pokud se ale někomu stýská po „starých dobrých časech“, tak zároveň odmítá vidět souvislosti. Ignoruje temné stránky nepříliš vzdálených dějin.
Nenapadlo vás někdy, že měli demokraté těsně po listopadu postupovat vůči komunismu a jeho zločinům mnohem razantněji?
Na začátku vůbec ne. Většina z nás si hlavně přála jediné - změnu systému, konec staré éry. Pokud možno nekrvavou cestou.
Takže listopad ’89 a to, co následovalo, byl podle vás spíš podvědomý a v podstatě chaotický pohyb?
Ne, to ne. Tehdy se změna systému zdála příliš vzdálená a pro někoho možná nereálná. Hodně lidí se zapojilo, ale taky stáli stranou. Strašně moc energie spotřebovalo jen úsilí přesvědčit ty váhavé. Samozřejmě, že jsme neviděli do karet tehdy ještě mocných soupeřů. V takové atmosféře se ani nedaly dělat nějaké razantní kroky. Jisté nebylo vůbec nic.
JAN POTMĚŠIL
Připusťme, že to nebylo vlastně možné. Ale přesto, neušetřil by nám tehdy provedený razantní chirurgický řez hodně starostí?
Narodil se 31. března 1966. Mohl být stejně dobrým sportovcem jako hercem. Na základní škole seděl v lavicích fotbalové třídy, a když ho naporvé nepřijali na AMU, začal studovat FTVS. Herec řady dětských filmových rolí ale v roce 1989 akademii úspěšně absolvoval. Už v době studií hostoval na předních divadelních scénách. Od roku 1991 je jedním z nejvýraznějších členů progresivního Divadelního spolku Kašpar. Je nositelem prestižní Ceny Alfréda Radoka i Ceny Thálie.
Represe tentokrát obrácená o sto osmdesát stupňů? Nic by to nepřineslo. A pokud ano, jak to provést? Někde někoho zavírat, někoho se násilím zbavovat...
Nebo to nechat „vyhnít“?
Ne, komunisté si jistě zaslouží jasné odsouzení, a to před celým světem. Zločinecký cejch takový, aby bylo jednou provždy jasné, že ten, kdo se k něčemu podobnému hlásí, prostě nemůže být ve vládě. Nemělo by být slušné o takových věcech ani přemýšlet. Stejně jako by nemělo být slušné zvát je vedle demokratických stran na schůzky, kde se jedná o budoucnosti země.
A co model denacifikace, kterou prošel západ Německa po druhé světové válce?
Je pravda, že tenhle přístup ke zločinům minulosti, a to nejen institucionální, ale hlavně morální a lidský, má pro Německo obrovský význam. Mluvil jsem s Němci z naší generace. Ti pochopitelně nemají s nacistickou minulostí nic společného, ale přitom na ně doléhá. Myslím, že právě tahle hluboká reflexe posouvá Německo až tam, kde je, tedy na špičku Evropy.
Zkraťme chmury na minimum
A co my?
Mám pocit, že poznamenaní, jaksi vnitřně zmrzačení jsme vlastně všichni, a to je to, co si neseme s sebou dál. Prostě jsme to ze sebe úplně nesetřásli.
No ale kudy ven?
Záleží jen na nás. O něco snazší to májí mladší generace. Ty se prostě z téhle trapné minulosti vyvléknou jako had z kůže a budou žít v úplně jiných rozměrech. Obrovskou radost mám, když mluvím s mladšími lidmi a ti říkají - o čem to, prosím tě, mluvíš? Necítí trauma té doby, jen se pousmějou. Netrápí je to a to je skvělé. Budou žít ve sjednocené Evropě, která pro ně bude něco naprosto přirozeného.
To je hezké, ale pro někoho možná až příliš vzdálený cíl... Ale vždyť už se toho tolik změnilo! Pohyb k lepšímu je vidět na každém kroku. Copak si toho nedokážeme všimnout?
Neumíme si toho vážit.
Vy možná ano. Nestaly se ale i pro vás některé věci samozřejmostí? Nezevšedněly?
Určitě ne. Pro mě to byl zásadní životní zlom. Svoboda, kterou jsme všichni dostali, a pak v mém případě těžká nehoda. Změnila můj osud. I to, že jsem měl méně než poloviční naději na přežití, mě naučilo důvěře v to, co žiju. Snažím se vážit si toho, že můžu jít dál. Možná to zní jako nějaký titulek, ale já mám opravdu radost z každého rána. Z toho, že dělám dobrou práci a že můžu potkávat skvělé lidi. Každý z nich má svoji velikou cenu. Jsou to desítky a stovky zajímavých příběhů.
Pro člověka čas od času stíhaného trudnomyslností to je záviděníhodný pocit.
Ale tomu přece úplně rozumím. I já mám samozřejmě chvíle, kdy nevidím za vlastní kozí bobek. Důležitý je ale moment, který s sebou přinese poznání, že spousta věcí je fajn. To je už samo o sobě vítězství. Velmi mi pomáhá, když se sám sebe ptám - co můžu udělat, čím můžu být platný, a ne na to, co potřebuju nebo co může někdo udělat pro mě.
Tedy ono okřídlené kennedyovské: Neptejte se, co může Amerika udělat pro vás. Ptejte se, co vy můžete udělat pro Ameriku...
Líp bych to asi neřekl... (smích) Ne, říkám to proto, že přesně tenhle okamžik zkracuje čas „nenálady“ a posiluje vědomí, že to bude jen horší, když se v tom budu patlat. Je přece skvělý zkrátit na minimum dobu, kdy trčíme v nějakých chmurách.
Nedávno jste oslavil sedmatřicáté narozeniny. Jubileum, které sice není kulaté, ale možná už vybízí k jistým bilancím. Nepřemítal jste o tom, že se usadíte, snad i oženíte...
Tak nejbližších čtrnáct dní to rozhodně nemám na programu.
 Stanislav Hložek a Jan Potměšil. |
 Jan Potměšil pomáhá postiženým dětem i proto, že sám dobře ví, jak se ony cítí. |
 Jan Potměšil z Divadelního spolku Kašpar získal cenu v kategorii herec za ztvárnění Richarda III. |
 Jan Potměšil z Divadelního spolku Kašpar získal cenu v kategorii herec za ztvárnění Richarda III. |
