Jak však autor podotýká, slovem i obrazem provází především fantazií a dětstvím, takže hrdinou by klidně mohl být i nějaký obyčejný kluk, třeba jménem Karlík.
V předchozích knihách jste se věnoval osobnostem, jako byl Galileo Galilei či Charles Darwin. Jak podle vás do této řady zapadá Wolfgang Amadeus Mozart?
Připadám si jako správce majáku, který dá dnešním dětem signál – žárovka zabliká Darwin nebo Mozart. A budu doufat, že to v nich probudí zájem, že si pak třeba pustí Mozartovu desku. Protože v Americe nejsme v Čechách: tam někteří lidé ani nevědí, kdo byl Mozart.
A jak byste svého Mozarta charakterizoval?
Pro mě je to viněta, jako když donesete mamince v neděli zákusek. Etuda, za niž jsem vděčný, protože knížky typu Darwina a Galilea byly hrozně náročné na rešerši, úsilí, zodpovědnost, která vzniká tou váhou. V tomto smyslu mám Mozarta hrozně rád, tohle je knížka o fantazii a o dětství – upozorňuje, že dítě, ať s ním děláme co děláme, má svou představivost a použije ji. Fascinovalo mě, že Mozart neměl žádné dětství a zároveň byl přese všechno tak plný slunce a radosti. Ale vlastně by se ta knížka mohla jmenovat i Hrej, Karlíku, hrej o obyčejném chlapečkovi, který stále musel hrát.
Soudíte přísného Mozartova tatínka?
Ne, i když k němu možná nejsem férový, potřeboval jsem temnou figuru. Ale v podstatě na tom byl Mozart jako my za komunismu – byl majetkem arcibiskupa ze Salcburku, bez jehož svolení nesměl odejít.
Prý jste také musel cvičit na piano. Chtěl jste být hudebníkem?
Brzy jsem pochopil, že tudy cesta nevede – chtělo to disciplínu, prstoklad a koordinaci, což jsem neměl.
Nutili vás do něčeho rodiče?
Tatínek nám pořád říkal: svět už je kilometry daleko, musíme pospíchat. A budil nás v šest ráno. Pamatuji si, že když jsme byli dospělí, ba víc než dospělí – staří a uslyšeli jeho hluboký hlas, automaticky jsme vyskočili z postelí. Opakoval: musíte být úspěšní, slavní a šťastní. Vlastně nám dal tolik úkolů, že byly nesplnitelné – a nikdy nám neřekl, co se skrývá na konci. Já se dneska dívám na svoje děti a říkám si: kdyby byly šťastné, je to lepší, než kdyby uměly zpaměti Bibli. Vlastně by bylo nádherné, kdyby byly šťastné a vyrovnané.
V tom se vlastně potkává váš život s Mozartovým, v té přemíře úkolů...
Já myslím, že nás všech. Jsou rodiče, kteří malé děti odvezou do Kanady, aby tam hrály hokej; ve dvou letech jim dají golfovou hůl. Rozhodují za své děti, chtějí pro ně to nejlepší, a tak z nich udělají nejlepšího kuchaře, golfistu, hokejistu. I když zdaleka ne všem se to povede. Vlastně jsou ty rodičovské touhy podobné: ať se dítě učí na klavír, housle, jazyky, balet, sport. Málokdy slyšíte o někom, kdo by dítě nutil sbírat kaktusy. Nebo být politikem, což je škoda – kdyby se děti odmalička učily mluvit, myslet a být etické, možná by to vypadalo jinak.
Proč jste zůstal jen u dětství? Není škoda říci začátek a nedopovědět konec?
Trochu jsem se toho bál. Mozartovu dospělost analyzuje tolik lidí, viděl jsem o tom tolik knížek: tatínek mu říkal, že si musí dávat pozor na ženy a peníze, a on neuměl ani jedno. Předpokládá se, co se asi stalo, ale nikdo to neví přesně. Říkají, že předpověděl svou smrt, když si stěžoval na přemíru práce. Ale každý, kdo má moc práce, přece říká: já snad už umřu...
Vás tohle nelákalo?
Nevěděl jsem, jak nakreslit hudbu. Jeden čas jsem chtěl připravit knížku o Antonínu Dvořákovi, ale emoce se velmi obtížně dají ztvárnit výtvarně. Můj tatínek uměl takové filmy o hudbě – hrají housle, stromy ve větru, voda teče... Bylo to nádherné, ale pak jsem si uvědomil, že tím lidem vlastně říkám, co si mají při hudbě představit. Někdo vidí barvy, jiný čáry a třetí nevidí nic, ale má jen pocity. A já bych jim říkal: takhle a takhle to bylo.
Vytvořil jste knížku o Mozartovi, ale paradoxně jste nabídku předtím odmítl. Proč?
V podstatě je to zahrávání si s osudem, protože má knížka vychází tři měsíce před koncem mozartovského roku. Takže vlastně jsem to nesplnil a trochu splnil. Nabídka přicházela od německého nakladatele, který má svou pobočku v Rakousku, chtěli knihu prodávat v Salcburku. Já jsem tam byl – v ulici, kde jsou samé Mozartovy koule a Mozartovy housle... A mně to přišlo trochu jako kalkulace, která se mi několikrát v životě vymstila. V té době jsem ani neměl žádný nápad. A tohle se přihodilo náhodou, spontánně – daleko spontánněji než všechny mé poslední knížky. Jako když zasejete sémě, které vykvete.
Kdy jste se rozhodl, že knížka bude hlavně pro malé děti?
Líbila se mi výzva, že bych vzal tužku a příběh nakreslil za jediné odpoledne. Bohužel to stále ještě nedokážu, příběh vždycky zakotví v nějakém detailu a já si pak řeknu: Když už mě chtějí platit, nemůže to přece být tak jednoduché.
