Malířské procházky s Alešem Jiránkem

Sám sebe považuje za malíře měst. Svou kresbou jich zachytil desítky, ať už ve Francii nebo Švýcarsku, nejčastěji se však vrací k rodišti - Praze. V polovině 90. let jí věnoval knihu Praha: Královskou cestou, pak přišla knížečka o Troji. Nyní nakladatelství Academia vydalo Malířské procházky.

V nich Aleš Jiránek čtenáře provádí pražskou Malou Stranou, Hradčany a jejich okolím. Zasvěcené texty k historii, architektuře a legendám spojeným s pražským místopisem připravila historička Jana Volfová.

Využila k tomu i úryvků z antologie Očima lásky, která shrnuje verše věnované Praze a již v roce 1941 vydal František Borový.

K práci na cyklu podnítily výtvarníka předloňské povodně, které se v obrazech výrazně odrážejí. Voda Jiránka fascinuje, nyní ostatně dokončuje knihu o benátských kanálech.

"Voda, to jsou Benátky, povodeň je tu něco běžného. Pro Prahu je to však katastrofa, ukazuje bezmocnost člověka vůči živlu, výjimečný stav, kdy se ulice přetvářejí v řeku," říká sedmapadesátiletý výtvarník.

Aleš Jiránek pracuje s takzvanou mobilní perspektivou, jejímž výsledkem je dojem rozpohybovaných obrazů. Využívá k tomu "malovací bedničky", v níž lze posunovat papír či plátno.

"Díky tomuto způsobu mohu lépe zachycovat prostor v pohybu. Horizont se přemisťuje jako kamera, nahoru či dolů, podle toho, co malíře zajímá. Umožňuje mi to malovat třeba desetimetrovou ulici a obrázky pak měří pět, šest, sedm metrů. Mohu tak zachytit středověká i novověká města," vysvětluje Jiránek.

Mobilní perspektivu poprvé uplatnil v Ženevě, kde dlouho žil. Potom přišla na řadu další města, zejména ta švýcarská se středověkým rázem jako Aubonne či Fribourg.

"Každé město má svůj charakter, jako lidé. Praha je mezi nimi dáma, která se narodila v gotice a jednoho dne se oblékla do barokního hábitu a ten jí zůstává," říká malíř, který od roku 1968 žije a působí v zahraničí. Studoval v Praze, Paříži a Ženevě.

Nyní připravuje čtvrtou knihu o Praze - podtitul má Pohledy, co brány otevřely. "Nějakou dobu jsem se pohyboval po Praze a zjistil jsem, že nejkrásnější pohledy jsou od bran. Znamenitě to vystihuje francouzské slovo entrée - je to nejen vstup, ale i hezká představa, to, co chcete představit. A města byla nejlépe představována branami, od nich byl člověk orientován na městské dominanty," podotýká Jiránek.

"Některé brány už dnes bohužel nestojí, zbyl po nich jen ten hezký pohled. A já se pak snažím ve starých ilustracích nebo knihách vystopovat, kde původně byly."