V obou případech je samozřejmě mrtvola a postarší, poněkud líný a občas i podroušený komisař se s týmem svých inspektorů z nábřeží Zlatníků vydává po stopě vraha.
Těžko se dá předpokládat, že by zločin zůstal neobjasněn, ale cesta k jeho vyřešení je velkým dobrodružstvím. Navzdory tomu, že se policisté nebrodí potoky krve a nerozdávají rány hlava nehlava.
Je skoro nemožné, představit si těžkopádného komisaře jako rozjuchaného lyceistu, a sám detektiv má k bývalému kumpánovi téměř nepřekonatelný odstup.
Zavražděna je spolužákova milenka, maloměšťačka, ze které se vyklube vydržovaná kurtizána. Sám spolužák je neškodný podvodníček a chorobný lhář. Maigret si tak úplně neumí poradit s tím, že v jeho případě není zcela nezaujatým vyšetřovatelem.
S vlastními pocity ale bojuje srdnatě na pozadí letní Paříže vonící rozteklým asfaltem i za pomoci přátelské mouchy.
Druhý příběh zavede komisaře na jarní venkov. Do jeho ochrany se totiž svěří podivný mužíček podezřelý z vraždy. Ani sám komisař přesně neví, co ho vede k tomu, že nechá paní Maigretovou zabalit zavazadlo a vyrazí do vísky na mořském pobřeží. Možná matná vzpomínka na chuť místních ústřic a bílého vína.
Pak už mu nezbývá než se klopotně prodírat složitými a poněkud temnými vesnickými vztahy, popíjet bílé a věřit instinktům. Ty jsou ostatně podpořeny i tím, že sám Maigret z podobné vesnice pochází. Jediné co tu chybí, jsou ty ústřice. Není právě jejich čas.
 Obal knihy Maigret a zločin na vsi, Maigret a přítel z dětství |
