Je sice patrné, že běží o text vzdělaného autora, ale umělecky jde v "současné světové próze" o standard, o dílo stižené jistou papírovostí.
Máme-li věřit Veronice Jičínské na serveru www.iliteratura.cz, je teprve loňský, sžíravý román o kulturním provozu Já a Kaminski dílem, jímž Kehlmann u kritiky německé jazykové oblasti skutečně prorazil. Zdá se příznačné, že právě tento autorův loňský titul a próza Nejvzdálenější místo (2001) nejsou uvedeny v informačně skoupé informaci o Kehlmannovi na záložce českého vydání Mahlerova času.
Ne že by Kehlmann v této knize byl vysloveným epigonem někoho. Ale příběh vyšinutého, v osobním životě "nepoužitelného" génia, matematika a fyzika Mahlera, jenž se dopracoval k závěru, že druhý termodynamický zákon nemusí za určitých okolností platit a svět může fungovat i zcela jinak, než jak jsme zvyklí, je jedním z těch modelů, které se v moderní literatuře běžně objevují.
Génius a okolí. Hranice normality. Poznávání a poznatelnost zákonitostí. Fantaskní či spekulativní námět bývá v těchto případech prostředkem k tématu v podstatě realistickému a reálnému. U Kehlmannova útlého románu je jím ustavování a stvrzování vědeckých teorií a úvaha, kdo je do etablovaných odborných kruhů vpuštěn a kdo ne. Mahlera nikdo pořádně nevyslechne, odevšad je se svou teorií vyhozen, ačkoliv o jeho nadání není pochyb. Leč narušuje zavedené pořádky, zpochybňuje základy, komplikuje situaci.
V konci prózy se k Mahlerovým výpočtům vyjádří nositel Nobelovy ceny Valentinov, k němuž se Mahler zoufale snažil propracovat, avšak skonal dřív, než si autorita podivínovy výpočty prošla. Valentinov sice vynese závěr, že se Mahler zmýlil, ale Kehlmann to formuluje tak, abychom si nebyli úplně jisti věrohodností tohoto verdiktu.
"Není naše poznání limitováno i 'tichými dohodami' odborných kapacit?" dotazuje se nepřímo autor. Ovšem je to z jeho strany velmi nezávazné otevírání pozamykaných komnat. Kehlmann zůstává u myšlenkově neprůrazných a společensky nekonkrétních náznaků, poněvadž časoprostor jeho prózy je neurčitý.
Hlavní síly tvůrce napjal na vylíčení Mahlerovy tragické postavy, každé zafunění tohoto nemocného, obtloustlého člověka je tu podáno s důkladností podobnou laboratorním záznamům, ale vše ostatní je popsáno "kulisoidně", a la these. Takže i přes svůj nevelký rozsah ta próza nakonec působí protahovaně a - vzdor Kehlmannově evidentní snaze položit na stůl naléhavou otázku - nenaléhavě.
